31. 12. 2013

Vzpomínání, kecání: Ben

Jak tu tak sedím u compu na své královské židli, jím čokoládu Orion, která nikdy nebude tak dobrá jako Milka a přemýšlím, o čem psát, tak mě nic moc nenapadá. Až na jedno.

Když jsem byla malá, tuším, že to bylo o prázdninách mezi třetí a čtvrtou třídou na základce, dostala jsem za vysvědčení jeden z nejlepší dárků, jaký si asi dítě toho věku může přát. Dostala jsem štěně. A ne jen tak ledajaké, byl to můj krásný, dokonalý pes a jmenoval se Ben (jak originální, já vím, ale bylo mi 9!).
Dostal se ke mě úplnou náhodou. Nějakou čistokrevnou bišonku obskočil malý pouliční hnědý psík a za chvíli byla na světě malá štěňata, která samozřejmě nebyla chtěná. Inu rozhodla se paní, jenž je měla, že je rozdá a můj malý Ben putoval nejdřív k jedněm lidem, pak k druhým, jenže ani ti ho nechtěli, až se pak dostal k mojí babičce, která psíka mít nemohla, neboť bydlela v bytovce. A tak ji napadlo, že ho dám mým rodičům, protože jsme měli v té době poměrně velký dvorek s jinými psy na něm, takže by se tam takové malé štěně lehko "ztratilo". Jenže rodičům se to nezdálo. A proto ho moje mazaná babička dovezla ukázat a završila to výrokem, že je pro mě za vysvědčení. No a co mohli rodiče dělat vůči jásajícímu dítěti? Od té doby jsem měla svého psa Bena, dárek od babičky za pěkné vysvědčení.
můj Ben (jediná fotka, kterou mám)
Bohužel letos v lednu ve věku asi 11 let zemřel. Nejvíc mě na tom mrzí to, že jsem se nemohla nijak rozloučil, bydlela jsem v té době už jinde a sebou ho mít nesměla. Moje máma mi to oznámila jen tak mimochodem, když jsem přišla na návštěvu, ale upřímně to dost zamrzelo. Měla jsem toho psíčka velmi ráda a bylo to tak trochu, jakoby umřela část mého dětství.
Hrozně moc si přeji, abych si mohla pořídit dalšího pejska, jenže problém je, že chci, aby byl jako můj Ben. Ten pes byl neskutečně inteligentní, mazaný, trochu se choval jako člověk. Třeba se dost urážel a pak vám dával jasně najevo, že se s vámi nebaví, což bylo hrozně vtipné, jak otáčel hlavu druhým směrem od vás a odcházel uraženě z místnosti a podobně.
Jenže takový pes asi není. 
Samozřejmě, že mám své vysněné plemeno, které mi připadá nádherné. Vzhledem. A to je u mě jednoznačně dobrman, jenže bych si ho nikdy nepořídila. Vím, že bych na něj neměla čas, prostor a popravdě ani fyzičku.
Hodně a dlouho jsem pátrala po psí náhradě, která by se Benovi podobala povahou. Uvažovala jsem nad čistokrevnými psy, nad voříšky a kříženci. A nakonec mi vyšlo, že můj Ben byl vlastně tak trochu jako mops. Kdoví, jaké předky měl jeho pouliční otec. Každopádně si myslím, že jsem našla svého nového psího parťáka do života. Problém je nyní ale v tom, že v místě, kde teď žiji, psa mít nesmím. A stěhovat se budu asi až za rok a půl. Což mě trochu (dost) štve. Ale já si počkám. Vždyť co je jeden a půl roku proti 11 letem psího života?

A co vy? Máte nějakého zvířecího kámoše do pohody i nepohody? :)

1 komentář:

Děkuji všem za milé i nemilé komentáře. Za ty nemilé trochu méně.
Pokud zanecháte adresu svého blogu, určitě se přijdu podívat.