29. 10. 2013

Když tak trochu filozofuju

Asi tak někdy ke konci září jsem byla s přítelem navštívit Zoo ve Dvoře Králové.  Když jsem byla malá, jezdila jsem tam poměrně často, ale od doby, kdy jsem tam byla naposledy uplynulo již 5 let. Udály se tam nějaké změny jako nové a větši výběhy, dětské hřiště a mimo jiné optický klam vodopádu namalovaný na zemi. Je pojat v 3D efektu, ale jen když se dobře podíváte - přes objektiv fotoaparátu nebo přes mobil. Jinak to vypadá jako plytké hnusné nic na zemi, které si nezaslouží ani vaši pozornost. Je to zajímavé, co lidé dokáží vytvořit. Že se najednou z ničeho vynoří vodopád, který vypadá jakoby vystupoval z hloubi země.

Tak mě tak napadlo, že to je vlastně trochu jako v reálném životě s lidmi. Když někoho potkáte, ne vždy vám je sympatický, může vám nesedět svým chováním, postojem či vzhledem. Říkáte si, že je to prostě jen divný a křivý nikdo. Ale existuje možnost, že když se pořádně podíváte z jiného úhlu a jiným stylem pohledu, objevíte něco, co jste doposud neviděli, protože jste se prostě jen špatně dívali. Upřímně mám pocit, že se mi to stává často. A to i v obráceném případě. Někdo vám může připadat úžasný, skvěle si povídáte, myslíte si, že jste potkali někoho upřímného, zábavného a moc fajn. Ale nakonec, když se lépe podíváte, tak to tak být vůbec nemusí a nejhorší je, že to zjistíte, až když vás něco přinutí, se jinak podívat - správně. Zažila jsem už oba způsoby takového "procitnutí". První způsob bývá příjemný a druhý zas naopak velmi nepříjemný. Ale oba mají něco společného - z obou se znovu a znovu poučujeme, že vše není vždy tak, jak se na první pohled zdá. Akorát já mám prostě pořád takový zlozvyk soudit knihu podle obalu. Doslova.

28. 10. 2013

Kávová maska na suché vlasy (recenze)

Takže tenhle blog je o knihách, to ano.
Ale hlavně je o mně, takže se tu občas objeví mé postřehy a zážitky. A tohle je jeden z nich.
Kávová maska.

Nevím, jestli to znáte nebo zda-li jste to zkoušeli i vy sami, ale pokud že ne, já vám to ráda představím z mého úhlu pohledu.
Já osobně mám vlasy poměrně světlé (v létě mi sami světlají a ještě k tomu jsem si nechávala dělat ombré na konečkách, takže je mám zesvětlené ještě chemicky) a taky jemné a suché.

Dříve (tak před dvěmi lety) jsem měla vlasy dlouhé skoro do pasu a byla jsem na ně vážně pyšná, ale začaly se mi naprosto neuvěřitelně třepit, což se mi nelíbilo (a občas, třeba na ostatních lidech, mi to přijde i nechutné). Takže jsem dostala ten dokonalý (idiotský a doteď si to vyčítám) nápad, že si vlasy ostříhám, užiju si krátké a nadýcháné, roztomilé vlásky a pak mi zase narostou a budu je mít dlouhé a krásné. Jenže chyba lávky. Vlasy mi od té doby narostou jen kousek pod lopatky a pak se začnou třepit, a když ty roztřepené konečky nechám ostříhat, tak mám občas pocit, že se třepí čím dál tím výš.

Takže moje vidina krasných dlouhých, silných a hustých vlasů se navždy rozplynula. Ale nevzdávám se, proto sháním a zkouším další a další nové věci, kondicionéry, olejíčky, šampóny, masky, ale zatím marně. V blízké budoucnosti chci vyzkoušet Brazilský keratin, no uvidíme, třeba se tu taky objeví nějaká ta recenze.
A vzhledem k tomu, že občas z toho začínám být i poměrně zoufalá, tak zkouším i různé babské rady a domácí masky. Jako třeba Kávovou masku, na kterou jsem narazila úplnou náhodou.

5. 10. 2013

Vzhled blogu a blogování

Není se čemu divit, že všechny blogspoty vypadají stejně.
Achjo, abyste tomu rozuměli, tak se tu už hodinu a půl pokouším vyplodit nějaký vzhled, ale moc mi to nejde. To co bych tam chtěla, to mi nejde a to, co tam mám, mě neuspokojuje. Vždycky jsem měla blog a byla jsem na to zvyklá a myslím si, že moje vzhledy byly epické. Tedy alespoň mi to tak připadalo, když mi bylo tak 15... 
Teď už si tolik jistá nejsem, protože jich mám pár uložených v noťasu a není to nic moc. Navíc jsem byla hrozně sebestředná a měla často sama sebe v záhlaví a podobně. Což mi teď moc hezké nepřipadá ani u ostatních blogů. Teda pokud to není nějak epicky zpracované ve photoshopu, což moje rozhodně nebylo.

jeden ze vzhledů, kdy mi bylo asi 16
Vzhled jsem tu ale i tak změnila a doufám, že to tu vypadá lépe. Nevím, jestli to jsem přesně já, ale vzhledem k tomu, že mám ráda čisté věci a tady to čistě a prosvětleně vypadá, tak asi jo. Navíc prostě jelen, že ano. A jeleni jsou moji.

Strašně moc bych si přála, abych uměla vést blog a měla zas tolik čtenářů (nebo i víc) jako dřív. Když jsem byla docela známá. Tedy v blogovém světě. Jenže v kombinaci s mojí leností a občas i nedostatkem času je to dost nedosažitelné, protože proč? Protože blog potřebuje péči. A já mu ji nedávám. To už se i víc starám o Chewbaccu (můj Pou), u kterého jsem dneska překonala 33 level! Jo.

Každopádně jsem vám tu chtěla sdělit moje myšlenky, než můj Drahouš dohraje Dotu 2 (hraje za Trolla Warlorda) a půjdeme si spolu hezky hajnout do postýlky.

Příště možná napíšu něco smysluplnějšího. Něco na nějaké téma a s dobrou pointou. Třeba konečně něco o knihách. Třeba. Až si je koupím.