14. 10. 2014

TMI (too much information) TAG (video)

Zdravíčko jeleni,

tak jak se máte? Já poměrně vytíženě. Včera jsem se učila 2 hodiny vkuse a stejně mám pořád pocit, že nic neumím. Možná to vypadá, že hrozně vyšiluji, když je zkouškové až za 2 měsíce, ale vemte si, že já 2 roky ve škole nebyla. Nic neumím a hrozně pomalu se učím. A učení z počítače také není úplně ideální, proto jsem se rozhodla koupit si nějaké učebnice. Za 2000 korun!! Neuvěřitelné...

Ale o tom jsem tu psát nechtěla. O tom zas někdy jindy.

O čem jsem vás ale chtěla informovat, je fakt, že jsem konečně natočila TMI tag. I když je trošku jiný, než ten původní. Já si tento detail uvědomila totiž až v půlce natáčení a už se mi to nechtělo měnit :D

Inu, snad to nevadí a vy i Pavla z blogu prasekost.blogspot.cz, která mne nominovala, budete s výsledkem spokojení.

BTW: A co říkáte na nové intro? :-o


6. 10. 2014

Ice Cream Book Tag (video)

Zdravíčko Jeleni,

takže nyní přichází na scénu hromada tagů. Prvním z nich je Zmrzlinový tag, který mne hodně zaujal, a i když se asi tak úplně nehodí k podzimu, tak mě to moc netrápí, protože je zkrátka moc fajn.
Bohužel už si nepamatuji od koho jsem ho čmajzla... Ale určitě se podívejte a pak ho nezapomeňte taky natočit, až mám co sledovat :)

Každopádně v nejbližší době očekávejte další tagy, mám tu totiž nějaké resty.




1. 10. 2014

The Hunger Games a slečna Jelen

Když měl teprve vyjít první díl Hunger Games, nějakým způsobem jsem se nachomýtla k ukázce z té knihy a řekla jsem si, že by to nemuselo být tak zlé, možná, že by to mohlo být spíš dost dobré. Tehdy se konala o knihu soutěž. Ne, nevyhrála jsem. Ale celou dobu, co jsem čekala na vyhlášení vítěze, tak jsem si představovala, jak to budu číst a jak ta knížka bude hrozně hustá, když tam budou postavy pobíhat po lese a zabíjet se navzájem. Hrozně jsem si přála vyhrát. Ale hold to nevyšlo. Každopádně od té doby jsem si knihu chtěla pořídit. Jenže pak přišel velký BOOM! Knihu znali všichni, byl to bestseller, do kin přišel film, spousta lidí se o ní zajímala a bavila se o ní. A v tu chvíli pro mě kniha nějak ztratila své kouzlo. Pár let jsem poté nejevila žádný zájem. Vyšel druhý díl, třetí díl, další film. Ale se mnou to nehnulo. Dokonce jsem nešla ani na jeden film do kina.

V polovině roku 2012 jsem dala šanci prvnímu filmu. A upřímně mne vůbec, ale vůbec nebavil. Můj přítel u toho dokonce i usnul nudou. Po této zkušenosti, jsem neměla chuť se podívat na druhý díl a nebo číst knihu.

Na konci roku 2013 mi to ale nedalo a objednala jsem si celou sérii. Takovou tu obří černou bichli, jež podle mého kolegy vypadá jako skříňka, kterou když otevřu, tak z ní teprve vyndám pravou knihu. Ale nebojte, žádnou skříňku nemám. Bohužel. Ale knihu mám. A v září (skoro po roce, kdy jsem si jí pořídila) jsem se rozhoupala k četbě. A vůbec se nestydím za to, že jsem asi poslední člověk na světě, který umí číst a četl slavné Hunger Games až ve 21 letech. Konečně až teď chápu, co všichni mají na tom Peetovi. Je boží. A je také to nejlepší na celé knize. Protože po tom všem, co jsem si od okolí vyslechla, jsem očekávala od této série moc. Až příliš moc. Zvláště pak, když se ze všech koutů ozývalo, jak je to ta nejlepší dystopie a že Divergence je pouhá kopie.

30. 9. 2014

BOOK HAUL Srpen (video)

Hola Jeleni!
Tak jsem to přeci jen stihla, než nám skončí září. Sice o fous, ale i tak. Takže ačkoliv jsem dozajista neudělala něco, co jsem udělat měla, tak jsem vám chtěla udělat radost a nový book haul je tady! Což je s podivem, když si vezmu, že poslední haul jsem točila snad v březnu (když nepočítám ten květnový, který jsem nezveřejnila). Moc se tu nebudu rozepisovat, protože už  je docela pozdě večer, kdy tohle píšu a musím si jít dát ještě sprchu, abych byla čisťoučká.
¨
Každopádně k tomu není stejně moc co dodávat. Koukněte se sami.

BTW: Opravdu mne mrzí, že tam říkám pořád dokola slovo VLASTNĚ. Vždycky si to uvědomím, až když stříhám video a začnu si lézt na nervi :D

PS: kdo zahlédne  mouchu, má u mě malý bezvýznamný bod :D


26. 9. 2014

Random z prázdnin.

Čusík Jeleni,
mám pro Vás pár náhodných fotek z mých prázdnin, abyste si udělali takovou malou představu o tom, jak jsem si užívala prázdniny. Sice to nebylo úplně epické, jak bych si představovala, jelikož jsem měla skutečně docela pracovní prázdniny, ale i tak to bylo fajn. Šoupnu vám sem tedy několik mých vzpomínkových fotek s popisem a třeba na vás také dýchne dozvuk prázdnin :)

První tu máme výlet s přítelem do Prahy, kde jsme si dali slušnou túru po památkách a obchodech a tak různě. Byl hrozně deštivý den (a my měli jen jeden deštník, tak jsme pak museli koupit takovou mrchu za 99 korun!), ale nám to nevadilo, protože i tak byl skvělý!

V nějakém epickém kostele.

Karlův most s deštníkem z obchodu se suvenýry za 99,- :D

23. 9. 2014

Update!

Zdravím jeleni!

Jsem zkrátka jelen, a vzhledem k tomu že jste také jeleni, tak mi určitě odpustíte moji nečinnost, kterou se pokusím v nejbližší době napravit.
Snad jste na mě moc nezanevřeli, protože i když jsem nepřidávala příspěvky, já na vás také úplně nezapomněla. A jelikož byl včera fajný den, celkem mi to slušelo, přítel byl doma, a tím pádem jsem měla po ruce jeho mobil na natáčení, tak jsem se rozhodla zpečetit svůj slib o velkém návratu videem.
Proto nečekejte nic kreativního, (ono čekat ode mne něco kreativního, je naivní už samo představou) poněvadž se jedná jenom o takovou aktualizaci neboli update, jak je teďka hrozně v módě říkat. Ale jestli se chcete přesvědčit, že jsem stále naživu, a že to jsem stále já, ta divná jelení dívka, jež se neumí vyjádřit, vadně koulí očima a pořád se tak trapně usmívá, tak se určitě podívejte! :)



3. 8. 2014

série Hřbitovní královna (Amanda Stevens)

Milí čtenáři, vítejte na módní přehlídce těchto tří krasavic. Nejdříve rozebereme celistvou kolekci a její společné prvky, poté se podíváme trošku blíže na typ látek a jejich vzory. A na závěr zbude i trocha času na váš osobní komentář a hodnocení. Doufám, že vás tato lehce duchařská show zaujme.

Do série nám tedy spadají momentálně (u nás vyšlé) tři díly - Okřídlená duše, Království a Prorok. Takhle najednou to zní možná poněkud zvláštně, ale svým způsobem má každý název smysl a určitý vztah ke knize.
Příběhem nás provází hlavní postava Amelie Grayová, vystudovaná restaurátorka hřbitovů, která je tak trošku, přiznejme si to rovnou, divná. Strání se lidí, nemá de facto ani kamarádku, nejraději tráví čas na hřbitovech, kde trhá trávu a zkoumá náhrobky, vzrušují ji týpci pronásledovaní duchy, a co hůř, ona ty duchy dokonce vidí! No, žádná skvělá partie. Zas na druhou stranu, její postava je poměrně zábavná, chytrá a vzdělaná. Líbilo se mi, jak dokázala uvažovat a nebála se postavit svému strachu čelem. Nebudu mlžit, prostě jsem si hlavní hrdinku zamilovala a v nejedné situaci se s ní ztotožnila. Nesnáším slabé, ustrašené knižní postavy, které místo, aby šly dál a prozkoumávaly divné až předivné záhady, tak utečou, a pak uvažují, co by, kdyby. Mám ráda akční knihy a přesně toho jsem se dočkala. A protože mám ještě raději akční knihy s romantikou, tak jsem zkrátka ze série nadšená. Pokud hledáte duchařinu nabytou akcí, kde se hlavní hrdinka vrhá do nebezpečí a řeší jednu záhadu a vraždu za druhou, a přitom ještě slintá nad sexy chlapem, co je tak trochu záhadný a vy chcete slintat s ní, tak s chutí do toho. Protože, kruci, jak nás ženský dokážou rozpálit záhadní chlápci, to je k neuvěření.
Při proplouvání příběhem jsem u mnoha scén skoro nedýchala, buď strachem a napětím nebo obřím očekáváním, že už konečně se stane to velké NĚCO. Je možné, že z toho nebudete tak odvázaní jako já, ale pokud milujete duchařiny, tajemné sexy chlápky, co se jmenují Devlin, záhady, vraždy, hřbitovy a tajemno, tak je dozajista nemožné nemít knihy v oblibě. Možná to zní, že člověk, který by s chutí četl sérii Hřbitovní královna, musí být docela úchyl, ale ono to dohromady skutečně tvoří dosti luxusní četbu pro dámy.
Takže se nebojte trochu té morbidity a hurá do čtení!

23. 7. 2014

Můj knižní wishlist #2

Vzhledem k tomu, že už mám splněný minulý wishlist (jojo, ten z prosince - bylo načase), tak jsem se rozhodla tu zveřejnit další menší seznam knih, které mne zaujaly a budu si je chtít jednoho dne pořídit do své sbírky a nebo alespoň přečíst. Tudíž zde je moje prázdninová finální čtyřka.

1. Ve stínu černých ptáků (Cat Winters)
-- Anotace: V roce 1918 si v kalifornském San Diegu vybírají svou daň smrtící chřipka a první světová válka. Šestnáctiletá Mary Shelley Blacková, pojmenovaná po slavné autorce románu o Frankensteinovi, dívka s přírodovědným nadáním, která se ocitla bez rodičů, odjíždí ke své tetě z Portlandu v Oregonu do San Diega... Zděšeně sleduje, jak se zde zoufalí pozůstalí hrnou na seance a k fotografům duchů, kde hledají útěchu. Jedním z takových fotografů je i bratr jejího milého Stephena Emberse Julius, jehož Mary Shelley považuje za podvodníka... Po Stephenově smrti na válečné frontě ve Francii se Mary Shelley vystaví v bouři bleskům, je zasažena a nakrátko umírá. Když se vrátí mezi živé, má zvláštní schopnost – cítit chuť emocí. Stephenův duch se k ní v noci vrací a prosí ji o pomoc – nemůže odpočívat v pokoji, protože ho mučí tajemní obrovští černí ptáci... Uvěří Mary Shelley v existenci duchů? A podaří se jí odhalit důvod Stephenova utrpení a pomoci mu?
  • O této knize jsem toho spoustu slyšela a hrozně mne zaujala svou anotací. Jsem tak trošku ulítlá na duchařiny, knihy s duchy mě zkrátka hrozně baví. Ten šimravý pocit v zádech a přijemné mrazení, když čtete zrovna nějakou napínavou stránku sama po tmě. Jedinečné!

2. Antibohyně (Kendare Blake)
-- Anotace: 
Staří bohové neumírají… Aspoň si to Athéna myslela. Jenže pak jí pod kůží začala vyrůstat pírka, která jí zahltila plíce jako nějaká podivná rakovina, a Hermése sužovala spalující horečka. Tím skončil jejich poklidný věčný život ve zdraví...Athéna a Hermés putují světem a zoufale hledají příčinu svého pomalého, bídného umírání. Cestou získávají spojence a odhalují pradávné i nové protivníky. Pátrání je zavede ke Cassandře, obyčejné dívce, která se kdysi coby vědma těšila přízni a ochraně jednoho z bohů... Dnes už se Cassandra do života bohů nijak neplete, vlastně ani netuší, že existují. Přesto by mohla hrát klíčovou úlohu ve válce, k níž se schyluje... Královna bohů Héra se spojila s dalšími antickými obyvateli Olympu, kteří ve snaze prodloužit vlastní život vyvražďují své rivaly. Touha přežít z nich udělala antibohy, ubohé karikatury jejich někdejší slávy. Athéna bude potřebovat nějaké trumfy, protože život nesmrtelníků jen tak nevyhasne. Každý z nich umírá po svém. Někteří se zadusí peřím. Z některých se stanou příšery. Ale všichni zuří až do posledního dechu.
  • Od této autorky vlastním dvě knihy; Annu krví oděnou a její pokračování Dívku z nočních můr. Musím říct, že se mi její styl psaní hrozně zamlouval, umí perfektně vtáhnout do děje a zaujmout čtenáře občas velmi děsivými a krutými popisy. Ale mě se to líbí. Proto spoléhám na to, že se mi i tato kniha bude líbit. A navíc jsem ještě nečetla knihu o bozích.

21. 7. 2014

I'm not crazy. My reality is just different from yours.

Není to tak, jak to možná na první pohled vypadá. Tedy, že bych se tady na to úplně z vysoka vyhovínkovala. A nebo možná taky pěkně kecám. Ale to se stejně nikdy nedozvíte.

Zatímco mi můj přítel odjel koupit do obchodu čistou vodu (protože já prostě nesnáším ochucené minerálky, jelikož jsou šíleně přeslazené, a mně to při pití vadí) a mou milou Milku (u ní mi zas vůbec nevadí, že přeslazená je, protože se to od ní celkem očekává), rozhodla jsem se usednout do křesílka a napsat konečně po dlouhé době článek (docela mazec, že poslední článek jsem zveřejnila 3.6! to je víc jak měsíc!).

V hlavě jsem si vymýšlela různé omluvy, proč že jsem tu dlouho nic nepřidala, ale pravdou je, že se za nic omlouvat nechci. Takže to taky neudělám. Zkrátka jsem toho měla v práci celkem dost, no a pak jsem z toho, jak jsem dřela, onemocněla. Tudíž už nějaký ten den ležím doma na antibiotikách s pěkně hnusnou angínou a kopu se do zadku nudou. Přičemž až dneska jsem poměrně aktivní a cítím se svěžeji a není mi už tak blbě a celkově na nic. Takže jsem se rozhodla psát. A taky jsem dočetla sérii Hřbitovní královna (wtf, ten konec? "Tím, čím jsi, jsem kdysi bývala i já. A ty se jednoho dne staneš tím, čím jsem teď." To prostě nééé.), zapařila po měsíci zase Dotu 2 (a jestli to nevíte, tak dneska je velké finále The International; DOTA 2 Championships, což já posledních pár dnů po večerech sleduji, když čekám na 22 hodinu, abych si mohla vzít prášek) a docela zaválela (poprvé jsem si zahrála za Bloodseekera a docela jsem si to dávala, pak jsem konečně pochopila, jak se to hraje vlastně za Sand Kinga, no a za Ogre Magiho jsem to uměla vždycky).

3. 6. 2014

Filtrační láhev Bobble (videorecenze)

Čusík jeleni!
Takže si jen tak vesele pokračuji v natáčení videí. V budoucnu tomu nebude jinak, protože musím natočit tu povídačku, bookhaul, však víte. :)
Toto video je poněkud jiného rázu, než obvykle točím, protože se jedná o videorecenzi na filtrační láhev Bobble. Jop. Obvykle nemám nutkání natáčet recenzní videa o věcech, které si kupuji, ale když jsem viděla, jak roztříštěně ty infa o té láhvi nacházím, tak jsem se prostě hecla a vytvořila toto. Nejhorší vlastností je, že jen velmi těžko pomlouvám věci. Ale snažila jsem se. Pravdou však je, že když jsem pak nad tím videem přemýšlela, tak musím uznat, že ta láhev se opravdu mačká poněkud ztěžka. Kord v posledních 2 dnech, kdy jsem si v zádech skřípla nerv a sotva se hýbu, jelikož to prostě nemůžu odblokovat. Takže teďka pociťuji, jak dobře jakoby "těsní". Ale já ji mačkám stejně oběma rukama a to se v pohodě dá, takže si nestěžuji.
No, pokud filtrační láhev znáte nebo dokonce používáte, tak mi napište svůj názor. A pokud láhev neznáte, tak mi napište, jestli byste si takovou věcičku pořídili a tak. Však to znáte :)
Enjoy.


17. 5. 2014

Několik děsně důležitých bodů.

Zdravíčko jelínci.
Takže jsem se rozhodla napsat zase jeden z těch článků, kde píše autor jenom o sobě, co dělal, co plánuje a tak. Zkrátka takový ten článek, který nikoho nebaví číst. Enjoy :D

Není to tak dávno, co jsem natáčela video o tom, jak je pohyb důležitý, a jak začnu sama cvičit. A světe div se, já opravdu cvičit začala. Cvičím už 2 týdny, což je na mě opravdu obdivuhodný výkon, protože nemívám ve většině věcí příliš silnou vůli a po chvílí své započaté práce odložím a v drtivé většině už se k nim nevrátím. Zůstanou tak zapomenuté a zaprášené někde na dně šuplíku v mé hlavě jako tajné cíle, kterých bych jednoho dne toužila dosáhnout... Takže když píšu, že cvičím už 2 týdny, tak to je opravdu výkon hodný aplausu. O svým pokrocích či nepokrocích a změnách v životním stylu natočím určitě video, abyste měli bližší přehled. No, snad to někoho z vás bude zajímat. Akorát mne tedy neskutečně moc štve, že jsem si před cvičením nevyfotila pupek, protože teďka nebudu mít žádné srovnání, takže mi nikdo neuvěří o mé proměně :-/

12. 5. 2014

Trilogie Loď mezi hvězdami - Beth Revis (video)

Čauky jeleni,
přeji vám krásné květnové ráno!
V poslední době se to tu na blogu hemží hromadou videí. Je mi naprosto jasné, že očekáváte i nějaké články a já se v tom opravdu pokusím polepšit, ale nemám příliš času, a když už nějaký mám, většinou se rozhodnu pro točení videa. Proto tomu není dneska jinak a zveřejňuji tedy další ze svých videí.

Tentokrát se jedná o můj názor na trilogii Loď mezi hvězdami od americké autorky Beth Revis. Toto video jste měli slíbené, a proto jsem ho pro vás konečně připravila. Nebojte se žádných spoilerů, nevyprávím tam příběh těch knih, protože u téhle série by stačilo opravdu málo, a některé z dramatických zvratů či překvapení by už u vás nemusely mít takový úspěch, až byste tu knihu četli.
Proto vyprávím spíše o tom, co se mi na knize líbilo, co mne zaujalo, a jak bych který díl ohodnotila. No, co vám to tu budu vypisovat, že? Jen se podívejte sami. :)


6. 5. 2014

Poselství: Každý pohyb, dobrý pohyb.

Jeleni, nesu vám velké poselství!

Každý ho určitě znáte, i já ho znám už nějakou tu dobu (odjakživa), ale konečně až teď jsem tomu začala přikládat větší význam.
A natočila jsem tohle video, jako takový malý vlog, kde vám představím svoje momentální myšlenkové pochody. Proč, že jsem se rozhodla jít ven na procházku?
Sledujte tohle video a dozvíte se mnohem víc. A příště na takové téma nejspíš napíši i článek.
Enjoy! :)


30. 4. 2014

Měsíční povídačka - duben (video)

Dobrý den, jelínci!
Vítám vás u mého videového článku.
V březnové měsíční chvástačce, jsem říkala, že v dubnu nic takového dělat nebudu, protože se nebudu mít s čím chvástat. A svého slova jsem dostála. Avšak také jsem se zmínila, že vaše zvědavé oči a uši nenechám ve štychu a nějaké to video natočím. Konkrétně Měsíční povídačku. Jedná se tedy o takový můj (spíše) knižní souhrn za poslední měsíc. Pochopíte a dozvíte se, proč to tady na blogu v poslední době vázlo, proč nepřibývaly recenze a jak jsem se vlastně měla v době, kdy to tu leželo ladem a skladem.
Snad vás svým 7 minutovým monologem moc neunudím a třeba naopak i pobavím a zabavím. Protože o čem je vlastně sledování videí? O prokrastinaci, protože se nám nechce dělat nic jiného, než vykýdnout u videa a sledovat ostatní, jak se o něco snaží. Vím o čem mluvím, moc dobře to totiž znám :D
Takže hurá do toho! :)

PS: A bacha ať vás dneska neupálí!




27. 4. 2014

Střípky z posledních dnů.

Znáte ten bezradný pocit, kdy pro svojí pleť uděláte první poslední a jediný, čím se vám za tu péči odvděčí, je pořádně bolavý jebák mezi očima? Achjo.

A teď z toho veselejšího soudku.

Změnila jsem pracovní pozici. Teda já dělám de facto pořád to samé, ale místo standardního navádění tarifů pro rezidentní zákazníky, teď tvořím Podnikatelské dohody a HW banky a další blbosti pro IČaře. Jéj.
Většina z vás beztak netuší o čem to tu hovořím, ale má osoba se prostě musela "pochlubit".
Bohužel, za to ale nebudu mít víc peněz...

Další info! Brzy, brzičko nahraji konečně nové video. Já vím, už bylo načase. Jedná se o slibovanou Měsíční povídačku a má přibližně 7 minut. To abyste si mne užili dosytosti.

Opravdu miluji mangaloo. A potřebuji zjistit, co dávají jako základ a pak si koupit tu super mixovací věc, abych si to mohla dělat doma a abych mohla každý den pít jahodu s banánem a s kiwi a pak z toho mít plnou pusu aftů! Jéj. No, bez těch aftů by to bylo víc fajn. Ale tak víte co, kiwi...

No a poslední info dnešního dne - skutečně miluji procházky. Vím to teď a věděla jsem to i předtím. Krásně se mi přitom pročistí hlava a je to super relax. Nejlepší jsou procházky přírodou - po lese, nebo když nemáte poblíž les, zvolte druhou alternativu - pole, tam jsem pořád :D

Inu, příště napíšu určitě něco více kreativního, nějaký DIY věcičky nebo nějaká moudra. Ale dneska se jedná jen o takový přechodný článek, než přijde něco většího. A také možná o připomínku toho, že stále žiji.


11. 4. 2014

Procházkový vlog

Čauky jelenáči!
Připravila jsem si pro vás další video. Jedná se o můj druhý něco jako vlog a tentokrát jsme se s přítelem vydali prozkoumat faunu a flóru v místě, kde žijeme. Upřímně, nic zajímavého (a zábavného) nečekejte, jen jsem se takhle jeden sluneční víkend nudila a tak jsme vyrazili na procházku a cestou natáčeli nějaké ty blbosti kolem. Chvílemi je to poněkud trapné, ale dělejte, že to nevidíte. Děkuji :D
Mrzí mě, že nebydlím někde v džungli, protože pak bych vám mohla natočit nějakou akční reportáž o pozorování tygrů a opic. Bohužel na to si budete muset počkat, až pojedeme do zoo. Jelikož v těchto nudných nížinách potkáte maximálně zajíce, srnky, motýli a pokocháte se výhledem na hnusný rybník a smrdutý potok s "vodopádem" (který ve videu není ani vidět).
Ke všemu jsem měla půjčený přítelův mobil a neuvědomila jsem si v jedné chvíli, že mám palec na mikrofonu, takže mi tam není rozumět. Ale vy si určitě vystačíte s tím krásným pohledem, který se na mě naskýtá. Ehm...

BTW: Můj přítel se mi hrozně smál, když jsem řekla "Teď tři srnky vyběhly! To je prostě sen." Netuším, co je na tom tak vtipného. Prý jsem v tom videu ze všeho vyplácáná, jako kdybych byla někde zavřená několik let a teď mě konečně pustili ven :D


6. 4. 2014

Jak si jelen pěkně papká... (a tloustne)

Kuřecí steak s barbecue omáčkou
Na úvod tohoto článku musím napsat, že nemám příliš možnost vařit. Abyste mne hned neodsoudili, že žeru jako prase (a né jako jelen) a pak si stěžuji, že tloustnu. Přitom přeci stačí dělat si doma zdravé svačinky a vařit si zdravá jídla. Jo, tak tohle u mě neplatí. Nemám prostor na vaření, protože nemám vlastní kuchyň a v té, kterou příležitostně používám, se necítím příliš dobře - nechci překážet vlastníkům.
Takže abych neumírala hlady, tak různé hotovky, fastfoody a další restaurace (hospody) alá jedna stravenka ti stačí, to jistí.
Špagety
Poslední měsíc se láduji takovýmto způsobem běžně každý den. Přinejmenším každý pracovní den, kdy si v práci hromadně objednáváme takovéto pochoutky. Přičtěte k tomu moje sedavé zaměstnání, nedostatek pohybových aktivit a vyjde vám krásná pneumatička kolem pasu a nějaká ta celulitida... Ehm.
Vepřový steak na ohni
Zkrátka to nemám vůbec jednoduché. I když vím, že mnohé své zlozvyky, co se jídla týče, dělám vědomě a chápu, že bych je dělat neměla. Avšak hlavní je, že si to vždycky dokážu rozumně zdůvodnit, že?
Mám si dát ten čokoládový donut? Hm, proč ne, stejně jsem měla k obědu hranolky a steak, jeden donut už tomu neublíží... Jenže to je jeden donut sem, druhý tam. A pak už jen samý špek, kam se podívám.
Je mi naprosto jasné, že jsem k sobě dost sebekritická, protože se pořád řadím k těm štíhlejším slečnám (a když si na sebe vezmu volnější oblečení, nikdo nic nepozná - ozkoušené!), ale stejně mě to trápí. Nejhorší je, že mi dělá potíže pokračovat v tom, co jsem začala. Vyměnila jsem čokoládový jogurt za bílý, dejme tomu, každý den se snažím mít nějaké ovoce, dejme tomu, jím ty hnusný zdravý krekry nebo co to vlastně je, dejme tomu. Ale k čemu to všechno je, když se na oběd narvu pěkným vepřovým steakem s hranolky nebo si dám mastné lasagne. Jsem hrozný čuník.

1. 4. 2014

Book Haul Březen (video)

Čusky Jeleni.

Tak to vypadá, že to tu v poslední době bude jenom o Bookhaulech. A příští měsíc ani to ne.
Přiznávám, že jsem tady na to v březnu docela sr*la. A taky se chci v dubnu polepšit. Protože má nečinnost nevychází z nedostatku nápadů, ale z pouhé lenosti. Aneb, jak je dneska hrozně kůl, prokrastinuji. Jelikož tahle strnulá fáze se netýká jenom blogu, ale i čtení, hraní (Doty 2), psaní (pseudoknihy), kreativního tvoření a dokonce i pohybových aktivit včetně hoopingu. Prostě přijdu domů a ve svém vegetativním stavu přiblble čumím na videa různých youtuberů. Achjo. Shame on me.

Snad vás alespoň trochu potěším svojí "chvástačkou". (Když projíždím blogy ostatních a koukám na jejich chvástačky, tak se začínám opravdu stydět a zároveň nedokážu přestat přemýšlet nad tím, jak zvládají číst tolik knih!?)


26. 3. 2014

RECENZE: Zahrada kostí - Tess Gerritsen

Vezměte hrnek detektivky, hrst hororu, dvě lžíce historického románu a špetku romantiky, pořádně promíchejte, nechte chvíli povařit. A pak už jen zbývá nechat si svůj čtenářský jazýček hýčkat vyváženou chutí napětí, romantiky, mystiky i děsivých a nechutných scén. Dámy a pánové, servíruje se Zahrada kostí.

Autor: Tess Gerritsen
V originále: The bone garden
Počet stran: 336
Rok vydání (ČR): 2009
Nakladatelství: Knižní klub

První věta: Takhle tedy končí manželství, pomyslela si Julia Hamillová a znovu zabořila lopatu do hlíny.

Příběh:
Kniha je vedena ve dvou dějových liniích, tou ze současnosti a tou z minulosti.
Současným příběhem nás doprovází právě rozvedená učitelka Julia Hamillová, která si natruc pořídila starobylý dům. Seznamujeme se s ní v okamžiku, kdy zrovna zvelebuje svou rozlehlou zahradu a při kopání v zemi objeví něco, co by tam být nemělo, lidskou lebku. Přivolaní soudní znalci potvrdí, že se jedná o lidskou kostru ženy z první poloviny 19. století.
A protože Julia je tímto nálezem velmi znepokojena, rozhodne se pátrat po pravdě s pomocí starého a protivného muže, jménem Henry, jenž je příbuzný ženy, která v domě předtím žila.
Společně se ponoří do čtení historických novinových článků a cenných dopisů, které jim možná pomohou odhalit, co se tenkrát stalo. Tato linie je spíše jakousi kulisou pro druhou dějovou linii, která se odehrává v roce 1830 v Bostonu zmítaném sociálními rozdíly. Tady se na scéně objevuje sedmnáctiletá Rose Connollyová, která společně se svou sestrou Aurnií uprchla z Irska. Aurnia má těsně před porodem, avšak kvůli řádicí horečce omladnic je na tom velice špatně. Právě v nemocnici se Rose setká s mladým medikem Norrisem Marshallem, synem nemajetného farmáře a mužem s vysokými ambicemi stát se lékařem. Jeho cesta za splněním snu je však nelehká a proto si na studium přivydělává jako zloděj mrtvol. Těla dodává lékaři, který je využívá k pitvám na univerzitě.
Tato dvojice se shodou nešťastných náhod ocitne na místě vraždy jedné z ošetřovatelek nemocnice. Ne dlouho poté je objevena další zavražděná ošetřovatelka a Norris je na místě činu opět jako první. Není tedy divu, když se ukáže i jako první na seznamu podezřelých. Nejen díky těmto vraždám jsou osudy Rose a Norrise propojeny a začíná boj o vlastní život... A kdo je ksakru ten vrah?

19. 3. 2014

10 divných věcí, které mám ráda (video)

Ne, neumřela jsem. Jen tak pro pořádek.

Čauky paroháči!
Poslední dobou toho mám opravdu spoustu. A když mám nějaký volný čas, tak většinou čtu. Což sice není omluva, ale né každému se chce pořád něco psát, žejo.

Každopádně jsem pro vás natočila další videjko. A to taky z toho důvodu, že mě na youtube odebírá už 56 lidí, takže jsem dala přednost právě videu před pořádným článkem (ten snad bude v dohledné době také). Tentokrát jsem se rozhodla se s vámi podělit o 10 divných věcí, které mám ráda. Znáte to, každý jsme svým způsobem divní podivíni. Někteří méně a někteří už trošku více (úchyláci!). Takže není žádným překvapením, že se vyžíváme ve všem možným i nemožným.
Proto nebuďte nudní a pochlubte se, na čem ujíždíte právě vy! Jsem zvědavá, co na sebe prásknete :)


5. 3. 2014

BOOK HAUL Únor (video)

Čauky jeleni!
Hrozně mě mrzí, že to tu na blogu zanedbávám. Nebo alespoň mi to tak přijde. Ale skutečně toho mám teď hodně. Ještěže jsem na vás nezanevřela s mojí měsíční chvástačkou. Sice je to točené poměrně narychlo, takže třeba něco, co řeknu, nebude dávat tolik hlavu a patu, ale což. Hodně za to může i fakt, že jsem poslední dobou dost vyčerpaná a docela nastydlá, tak mi to tolik nemyslí. To proto ke konci videa říkám "snad budu moct zítra mluvit", protože mě bolí v krčku a jak jsem to ze sebe chrlila, tak to nebylo pro můj krk zrovna nejlepší.
Nevím, co víc k tomu dodat, snad jen že doufám, že se video bude líbit a nebudete se mi moc smát. :D
Tak s chutí do toho.

PS: To je ta mikina z Prahy, jak jsem o ní psala! A prý mi sluší :)


1. 3. 2014

Když vás zaměstnavatel chce zabít...

Znáte ten pocit, kdy jste totálně unavení, usínáte pomalu i ve stoje a příliš vám to už ani nemyslí, protože nemáte žádnou sílu a energii? Znáte to únavné vstávání o půl páté, jízdu v šest ráno vlakem a práci od sedmi ráno do pěti hodin odpoledne? Práce šest dní v týdnu, od neděle do pátku? Pořád to samé stejné klikání, nuda a skoro neubíhající čas? Znáte ten pocit, kdy se vás zaměstnavatel snaží zabít tím, že vás udře? Ale vy mu to vlastně ani nemáte za zlé, protože se utěšujete tím, že budete mít víc peněz? Protože přiznejme si to, v dnešní době každá koruna dobrá. Zvláště pokud si chcete koupit několik né příliš levných věciček. Znáte ten naštvaný a mrzutý pocit, když chcete číst, ale nemáte čas a když už ho náhodou máte, tak se nedokážete natolik soustředit na písmenka, aby vám to dávalo smysl? Ten pocit, kdy přijdete v šest večer domů a padáte na hubu. Jediné, co uděláte je jídlo, sprcha a v osm spát. Přičemž jediný volný den v týdnu, sobotu, celý prolenošíte, protože nejste ničeho jiného schopni. Pokud nic takového neznáte, tak k nám do práce zašlete váš strukturovaný životopis. Právě totiž nabíráme nové lidi. A pak tohle všechno poznáte na vlastní kůži. Jéj.

Tak takhle vypadá můj rozvrh dva týdny po sobě.

23. 2. 2014

TAG Jedna věc (video)

Čauky jeleni.
Poslední dobou jsem přemýšlela, co že to mám vlastně natáčet za videa. Nechtěla jsem dělat další knižní tag. Ale nakonec jsem stejně udělala další tag. Akorát tedy není knižní. Navíc jsem ho tentokrát sama vymyslela. Nevím, jestli je nějakým způsobem originální, protože jsem nehledala, jestli někdo něco takového udělal. Asi ano, ale to je mi teďka docela fuk. Snad se vám video bude líbit, nezapomeňte napsat nějaký koment, ať vím, co si o tom myslíte. Ale hlavně byste tento tag mohli udělat také. I když vím, že některé ty věci najít, bude docela oříšek, ale prostě se toho nesmíte bát. Takže s chutí do toho!

PS: Jednotlivé otázky jsou napsané v informacích pod videem na youtube.


21. 2. 2014

3 výkřiky do nikam

1. V neděli jdu zase do práce. Nesnáším, když musím chodit do práce o víkendu. Hrozně ráda spím a vydržím spát klidně i do 11, když jdu spát ve 23, což máte 12 hodin. Ale mně to nevadí, protože se mi zdají krásné, bláznivé sníky. A nechat si zdát sny, mě hrozně baví. Ale když chodím do práce, tak vstávám v 6 a chodím spát tak kolem 23, protože dřív to nestíhám, jelikož potřebuji číst, psát články, sledovat seriály, trávit čas s přítelem, no, je toho dost. A když to spočítáte, vyjde vám 7 hodin spánku. Je to prostě nic moc. I když pro dospělého člověka má být 7-8 hodin spánku prý ideální. Což nechápu, když si ráno přijdu jako zombie. Proč nemůžeme být jako žirafy, aby nám stačilo jen půl hodiny spánku a cítili se svěží?

2. Už hrozně dlouho sháním plyšového jelena. A nikdy jsem žádného neviděla. Akorát dneska jsem narazila v knihkupectví na něco, co se jelenovi trochu podobá. Na plyšového soba. Měl malé rudé růžky a byl roztomilý. Jenže mu udělali dost špičatý čumák, takže vypadal trochu jako pes. Alespoň mi to tak přijde.
Neviděli jste někdo někde plyšového jelena? Moc bych ho chtěla...

3. Kvůli mnoha nečekaným a nutným výdajům (daně, přihlášky, ..) se mi dokonce podařilo neutrácet. Protože všechny peníze, které si odkládám stranou na knihy, oblečení, prostě na cokoliv, co se mi zalíbí nebo "nutně" potřebuji, jsem dala právě na nutné výdaje. Tudíž se můj únorový Book haul bude skládat ze šesti knih. Jsem na sebe hrdá. Celkem. Protože se mi stejně nepodařilo koupit knihy z blogového Wishlistu. Já se k tomu snad nikdy nedokopu. No uvidíme. Strašně ráda bych si přečetla knihy jako Zlodějka knih, Něž jsem tě poznala, Maru Dyerovou a Okřídlená duše. Je hrozná OSTUDA, že jsem to ještě nečetla. Ale knih je příliš a peněz málo. A času ještě méně. Achjo.

19. 2. 2014

RECENZE: Tak padne náš svět - Megan Crewe

"Pro každého, kdo byl někdy na dně, bez ohledu na to, jak hluboko."

Anotace:
Začíná to jako svědění, kterého se nemůžete zbavit. Pak přijde horečka a šimrání v krku. Pár dní nato budete vykládat svá tajemství na potkání neznámým lidem, jako by to byli vaši staří přátelé. Za další tři dny vás postihnou paranoidní halucinace.
A pak budete mrtví...
Šestnáctiletá Kaelyn žije na ostrově nedaleko pobřeží. Když její nejlepší kamarád odjíždí studovat na pevninu, vůbec ji nenapadne, že ho možná už nikdy neuvidí. Ale pak její malou ostrovní komunitu postihne podivná virová epidemie. Počet mrtvých narůstá a vláda dá ostrov do karantény: nikdo nesmí z ostrova odjet, ani se na něj vrátit.
Ti, kteří jsou dosud zdraví, musejí bojovat o tenčící se zásoby potravin, aby neztratili naději na přežití. Zatímco svět, který Kaelyn znala, se kolem ní hroutí, ona nachází nečekané spojence, přátelství i novou lásku. A když ji virus začne okrádat o přátele a rodinu, ze všech sil se snaží udržet si víru, že musí existovat způsob, jak zachránit lidi, kteří jí jsou nejdražší.


Autor: Megan Crewe
V originále: The way we fall
Počet stran: 312
Rok vydání (ČR): 2012
Nakladatelství: Egmont
Pokračování: Životy, které jsme ztratili

První věta: Leo, je to asi pět hodin od chvíle, co jsi odjel z ostrova.

Příběh:
Děj se točí okolo hlavní hrdinky šestnáctileté Kaelyn, která si žije svůj nudný život na ostrově (zahrnující řešení rozepří s kamarádkami, péči o malou sestřenku Meredith, venčení fretek Mowata a Fosseyho, nedořešené věci s kamarádem Leem a další malichernosti), avšak jen do doby, než se objeví virus, který zachvátí celý ostrov. Nejprve se objevují jen takové menší náznaky chřipky, později to však přeroste v něco mnohem většího. V něco, na co je i její otec, skvělý mikrobiolog, krátký. A pak to teprve nabere ten správný spád. Přijde karanténa. Mrtvola střídá mrtvolu. Lidé se začínají měnit ve zvířata peroucí se o každičký kousek jídla či tabletku na škrábání v krku. A vláda od toho dává ruce pryč. V tomhle nastalém chaosu se Kaelyn musí rychle rozhodnou jestli bude bojovat a vymyslí způsob, jak zachránit své nejbližší nebo naopak to všechno vzdá. Ale, jak se říká, i v tom nejhorším se dá narazit na nějaký světlý bod, díky němuž na okamžik zapomenete, co se děje venku. Tady se nám ztělesnil v podobě fešáka Gava. Ale příliš romantiky nečekejte, kniha je především o smutku, ztrátě a bolesti.

18. 2. 2014

Michaela v Praze na OneRepublic (video)

Čauky jeleni.
Hlásím se vám s reportáží z Prahy.
Jak někdo z vás možná ví, tak 16.2. se v Praze udál koncert mých oblíbenců OneRepublic. A protože si vážím všech svých čtenářů, odběratelů, pronásledovatelů a podobně, tak jsem vás chtěla vzít sebou, alespoň na těch 6 minut. Kvalita sice nic moc, protože ve tmě, kde to všechno bliká a svítí a hlavně, co se týče zvuku, tak bassuje, se to moc nedá. Ty basy jsou na tom videu asi to nejhorší, protože mobil ten hlasitý zvuk bas prostě nezvládal.
Všechno vám víceméně vysvětlím ve videu. Akorát jsem se teda zapomněla pochlubit, že jsem si v Palladiu koupila takovou krásnou mikinu. Ale tak já si ji někdy vezmu do nějakého videa a ukážu vám ji.
Pár slov ke koncertu: Až na to, že jsem tam musela takovou dobu stát a umírali mi totálně nohy a záda. Hlavně ty záda! To bylo moc moc fajn. I když mě místy srali lidé, co se jak kokoti tlačili pořád víc a víc dopředu. A taky sobečtí dvoumetrový lidé, co se narvou před vás a vy pak hovno vidíte. Jim je to ale ukradený, že máte tak tak 170cm a vidíte pódium, jen když se postavíte na špičky. A nakonec se tam nedalo dýchat. Byla jsem někde v polovině arény a tam vám bylo nehorázné horko a dusno. Takže ke konci jsem se šla postavit dozadu k východu, dýchat čerstvý vzduch, abych nezkolabovala jako některé osůbky, které tam pak museli vynášet ven. Každopádně se mi to líbilo, atmosféra byla parádní. Nejvíc na vrcholu blaha jsem se cítila, když začali hrát moji nejoblíbenější písničku Something I need. To bylo epický, jak všichni zpívali. Áááá.
Tak jo. Užijte si video. A nezapomeňte poznamenat, že to mému příteli sluší. To je ten fešák ve videu.

(for Yanny: Ty si tam byla taky? :O To je husté, že si stála v té samé aréně jako já. Škoda, že jsem to nevěděla, mohli jsme pokecat :D)


15. 2. 2014

Neracionálně iracionální

Pár plachých slídivých pohybů očí. Tvé smysly cítí ty plíživé kroky. Vlasy padající ti hluboko do tváře. Neklid rukou. Paranoia na každém kroku. Všude ta hypnotizující zářivá barva kroutící se jako červi v hnijícím mase. Nervózní pot prosakující kůží, tekoucí po spáncích, po tvářích. Divoké točení hlavy. Nevolnost, nechutenství. Tlak na prsou. A ty tíživé otázky. Co se děje? Kde jsi? Bušení srdce hlasitější než smích. Smích? Kdo se směje? Co je tu k smíchu? Rozšklebená znetvořená tvář vynořující se odnikud. Pochyby o vlastní existenci. Ubohý neklid těla měnící se v neovladatelný třes, kterého se nelze zbavit. Je jako otravný hmyz, jenž vám bručí u hlavy. A vy se ho snažíte setřást. Mácháte rukama kolem dokola. Údy vám vlají ve vzduchu v podivných úhlech. Vypadáte u toho hrozně směsně, jako byste chtěli chytit vlastní démony. Jenže oni se vám stále vysmívají stejně jako ta tvář odnikud. Co se to děje? Pouhé pomatení mysli? Zlý sen? Je tohle realita? A kdo jsi ty? Kdo ksakru jsi?!
Tlukot srdce sílí a každou chvíli to vypadá, že se rozběhne ven z hrudi a zanechá za sebou jenom krvavou stopu ztrácející se v dáli. Tehdy si uvědomíš, jak to bolí. Každý úder je jako nelítostná rána kladivem. Snaží se rozbít hrudní koš zevnitř, rozdrásat kůži, prorazit ven. Chce svobodu. Okamžik na to, to už neunese tvůj žaludek a vyvrhne svůj obsah. Ten se hlasitě rozplácne na betonovou zem. Velké kolo uprostřed a kolem rozevláté jemné paprsky. Vypadá to skoro jako chamtivé slunce na letní obloze, napadne tě. Natahující se po všem, co se nestihlo ukrýt do bezpečí stínů. Od popraskaných rtů se ti táhne dlouhá slina, ale nevšímáš si ji. Jedná se jen o drobnost netížící tvoje vědomí v tomhle nastalém chaosu. Jednou rukou se podpíráš o vlastní nohu a snažíš se tak vyvážit svoje kymácející se tělo. Druhou si mneš levý spánek, otrávený jedovatým škrábancem netvora. Tvoje mysl chce klid, ale tvoje hlava jakoby toužila po další a další jízdě na kolotoči. Nestačí ji jen lehké houpání, ne, potřebuje prudké otočky o 360 stupňů. A tobě není dobře. Cítíš se přímo hrozně. Nemůžeš a nechceš to vydržet. Tvá síla tě opouští a slané slzy ti slepí vlasy k tváři. V tu chvíli tě napadne matná vzpomínka na šťastné chvíle. Požaduješ od ní, aby tě vtáhla do sebe a pohltila. Jenže smích neustává a  vytrhne ti vzpomínku z pomyslné náruče. Najednou se ti chce v tu chvíli jediné, s tím nejostřejším nožem brutálně rozevřít tu zlomyslnou tvář, která se pořád směje. Rozřezat ji na kousky jako divoké zvíře. Nemáš však v kapsách nic, čím by ses mohl ubránit nepříteli. Démoni kolem tebe poletují a nedovolují ti najít úlevu. Pronikavý dávivý chechot se ti tříští v uších. Opuštění vlastního těla, jenž je neustále v křeči, by bylo lahodným vysvobozením. Vysvobození, tak krásné, tak vzdálené. Co od tebe chtějí? Kdo jsi? Stále ty samé otázky. Ale odpovědi uprchli někam hodně daleko. Opustili tě. Jsi sám a dobře to víš. Bolest na prsou, v hlavě a neustupující křeč jsou připomínky toho, čím jsi. Jenže tvoje vlastní vědomí nedopustí, aby se otázky sešli s odpovědí. Protože by to znamenalo jistou smrt. A smrt by byla oním vysvobozením. Tohle však není tvým osudem, tvým osudem je poprat se se zlovolnými démony, kteří se uzamykají kolem tvého prohnilého srdce. Tak bojuj.

12. 2. 2014

Moje pocity z knihy Pokání (video)

Čauky jeleni!
Připravila jsem si pro vás další video. I když tohle video nebylo tak docela plánované dopředu, takže se moc nedá říct připravila. Spíše jaksi spontánně stvořila, bezprostředně po tom, co jsem dočetla knihu.
Po dočtení Pokání od Iana McEwana jsem byla tak nabitá pocity, že jsem je prostě musela ventilovat ven a pouhé psaní nestačilo. Takže tady to máte, snad vám nebude vadit, že to není ten typ videí, na které jste u mě byli doposud zvyklí.
Je pravda, že občas to, co říkám, nedává docela smysl. Že sestry nejsou kteří, ale které a také, že příliš často používám slova "A" "PROSTĚ" "HROZNĚ" "TAKŽE". Tohle je, prosím, má přirozená mluva a ne vše šlo zkrátka vystříhat.
Doufám, že se ve videu nenachází nějaké spoilery, aby se na něj mohli podívat i ti, kteří knihu nečetli.
Budu ráda za každý ohlas, takže nezapomeňte napsat komentář, co si o této knize myslíte vy, pokud jste ji četli. A pokud ne, tak jestli máte v plánu se do ní pustit.
A teď hurá na video! :)


10. 2. 2014

RECENZE: (Ne)obyčejný kluk - R. J. Palaciová

Anotace:
August se narodil s deformovaným obličejem, který většině lidí z jeho okolí brání dostat se v kontaktu s ním za hranice této nedobrovolné masky. Nyní nastupuje poprvé do školy, rovnou do páté třídy. 
Kniha je dokonale sestaveným kaleidoskopem pohledů samotného Augusta, jeho sestry Vii a jejích kamarádů i Augustových spolužáků na jednu a touž situaci, na to, jak na tuto velkou změnu reaguje on sám, jeho rodina i spolužáci. Celou knihou prostupuje laskavý humor, který usnadňuje mladým čtenářům se s tak náročnou tematikou vyrovnat.


Autor: R .J. Palacio

V originále: Wonder
Počet stran: 320
Rok vydání (ČR): 2013
Nakladatelství: Knižní klub

První věta: Dobře vím, že nejsem obyčejný desetiletý kluk, i když dělám obyčejné věci.


Příběh:

Hlavní hrdina příběhu je postava desetiletého chlapce Augusta, který se chystá poprvé do školy a rovnou do páté třídy. Má milující rodiče, starší sestru, ve škole několik přátel a několik nepřátel, fenku Daisy, jde mu učení, rád hraje hry a zbožňuje Star Wars. Tohle by nebyl nijak zajímavý námět. To co však dělá Augusta neobyčejným, je jeho vzhled. Chlapec trpí jakousi genetickou vadou, která mu poměrně hodně zdeformovala obličej, zkrátka se špatně sešlo jedno DNA s druhým - nemůže za to, jak vypadá, ale říkejte to ostatním. V knize je jeho zevnějšek několikrát popsán, ale stejně si nedovedu úplně přesně Auggieho představit. Podle jeho slov vypadá mnohem hůř, než si ho původně představíme. Každopádně na příběh jsem se těšila po velmi kladných ohlasech. Doposud jsem zkušenosti s takovýmto tématem neměla, ale po tom, co jsem si nejednou přečetla, že se u této knihy nedá neplakat, jsem do toho šla. Protože jsem byla zvědavá, zda se také rozbrečím. No, stalo se tak.

9. 2. 2014

Stížnost a trochu toho hejtu

Už hodinu se pokouším vložit zpátky ikonu svého blogu (to M s parohy) do menu a už hodinu se tu rozčiluji, protože blogspot prostě neodpovídá. Rozvržení stránky se jen naoko tváří, že tu pro vás je, ale ve skutečnosti se zrušilo, zakopalo do země, lehlo pod kytky a pořádně hluboko zajelo pod drn. Zkrátka neexistuje. Naprosto nesnáším, když chci změnit na vzhledu svého blogu nějakou stupidní drobnost a ono to co? Ono to nejde! Hejt na to. Tohle nezdravé rozčilování mi byl čert dlužen.
Takže nejenže je velký problém s tím, že vám blogspot deformuje barvy tak, že máte ze světle hnědé tmavě zelenou (ano, i tohle mi dělá), ale už si ani neuspořádáte gadgety v menu.
Nemluvě o tom, jak mi celý den blogspot blbne. Stránka se mi nenačítá, je pomalá a u některých blogů to, prosím pěkně, hlásí, že nebyl nalezen. Což je totální hloupost, protože když jej dáte vyhledávat znova, tak se najednou nenalezený blog znovu nalezne. Že by černá magie?!
Jsem tak hrozně rozčílená, že už ani nemám hlad. Jak mě přešla chuť k jídlu. To chci po tom blogspotu tak moc, když chci vložit hnedka teďka svoji ikonu, tam kde byla, spolu se vzkazem, že když nás tu bude 50, udělám soutěž o knihu? (BTW: Čím víc nás tu bude, tím víc bude soutěží. Tím vám jakože připomínám, ať neleníte a koukáte se JELENIT, protože odměna vás nemine. Muhaha.)
Ale o tom jsem tu psát nechtěla. Chtěla jsem tu vypsat své rozhořčení nad blogspotem. Nevím, jestli to blbne jenom mně, ale občas mi to vážně drásá nervy. Asi už nikdy nebudu chtít změnit vzhled blogu, protože mám strach,že když zasáhnu do blogu byť jen malinkou změnou, tak se mi nesmaže jen gadget v menu, ale rovnou celý blog...

Aktualizace 22:36 - Děkuji ti, Lux Lisbon, za tvou radu! Díky tobě jsem to konečně znovu napravila. A skutečně stačilo, to udělat v jiném prohlížeči. Že mě to hned nenapadlo...

8. 2. 2014

TAG: The first and the last (video)

Čusky paroháčci moji.
Že jsem tak hrozně hodná slečna Jelen, tak jsem pro vás natočila další video, abyste měli radost. Tentokrát jde OPĚT o tag, první a poslední. Určitě ho mnozí znáte, není zas tak docela nový, ale já jsem si řekla, proč ho nenatočit. Alespoň zpestřím někomu dnešní večer. Pokud taky sedíte doma na zadku jako já. Jó, někdo si hold chodí po večerech pařit do klubů a někdo po večerech točí knižní tagy. A někdo další se na ně dívá. Takový je život.
Každopádně doufám, že se vám video bude líbit a omluvíte některé, ne příliš hodící se, střihy. Ale vzhledem k tomu, že se mi jedna část videa smazala a mě to hrozně naštvalo, tak se mi to pak nechtělo dotáčet. Tím pádem mi tam chybí poslední 10 otázka. Takže mi snad toto malé pochybení odpustíte a video si užijete. A vůbec, natočte tento tag také, ať mám, co sledovat! :)




RECENZE: Dech - Sarah Crossan

Anotace:
Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom. Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně.

Autor: Sarah Crossan
V originále: Breathe
Počet stran: 264
Rok vydání (ČR): 2013
Nakladatelství: Baronet

První věta: Stisknu Abelovi ruku a on se na mě podívá.

Příběh:
Celým příběhem nás doprovází tři hlavní postavy a to Alina, Bea a Quinn. Tahle trojice žije ve světě, kde všechno zmizelo, zničilo se a vyprahlo. A to z jednoho prostého důvodu, vinou lidí de facto zmizel kyslík. Vědci však přišli na způsob, jak nechat přežít alespoň několik vyvolených, vytvořili kapsuli, kde společnost Dech vyrábí kyslík, díky němuž lze ve městě žít. Avšak kyslík je drahé zboží a ne každý si ho může dovolit dostatek k tomu, aby mohl třeba tančit, běhat či se milovat. Ale i v tomto dystopickém světě existuje jakýsi odboj, který je připraven oživit svět venku za stěnami kapsule. Chtějí znovu obnovit stromy a dýchat svobodně. Musím přiznat, že jsem zprvu velmi váhala, zda do této dystopie jít či nikoliv. Bála jsem se, aby mi nesplynula s ostatními knihami na podobné téma. A ze začátku, jsem si to skutečně myslela, protože námět s kupolí a izolovaným městem mi hrozně připomínal knihu Ptačí zpěv, kterou jsem četla předtím. Avšak tahle ji naprosto předčila a upřímně mě vtáhla do děje. Proto mě pak mrzelo, že se mi konec Dechu zdál hrozně uspěchaný.

7. 2. 2014

Nad šálkem čaje...

Tak si tu tak sedím se šálkem čaje s rumem a přemýšlím nad událostmi, které se poslední dobu udály. Mám na mysli, jak se člověk dokáže změnit. Za rok. Za dva. Už to pak není ten samý člověk, kterého jste znali dříve. Ten člověk z minulosti neexistuje. Stává se to dnes a denně.
Na základce jste s někým nejlepší kamarád, přijde střední, rozdělí vás a ten dotyčný se změní. Jdete na vysokou a lidé ze střední se změní. Pak jdete do zaměstnání a už jsou vám cizí i lidé z vysoké. Není to změna přes noc. Ale postupná a průběžná. Jenže když jste v odloučení od dané osoby nějakou delší dobu, tak při každém setkání jsou vaše konverzace čím dál tím víc nucenější. Umělejší. Trapnější. Co říct? Na jaké téma diskutovat? Co ten dotyčný má teď rád? Baví ho stále to samé? Mluví stále s těmi samými lidmi? Se mnou? Kdo je to? Cizinec.
Nemá smysl si to nepřipouštět. To procitnutí, že toho dotyčného nepoznáváte, je jako rána pěstí přímo do obličeje. Vždycky to tak bylo a vždycky bude. Čím méně jste s tou osobou v kontaktu, tím méně o ní víte a tím pádem ji méně znáte. Už to není každodenní ustavičné štěbetání v lavici, sdělování si informací, převypravování zážitků. Na řadu přišly zdvořilostní otázky a fráze. "Ahoj, tebe jsem dlouho neviděla!" "No, ahoj, jak se máš?" "Však víš, jde to, co ty, něco nového?" "No ani ne, u nás se nic zajímavého neděje." "Jo, tak to jsme na tom stejně." Ticho...
Nakonec není, co si říct. I když se toho stalo tolik. Nač něco říkat? Stejně to toho druhého nezajímá. Je to jako byste potkali na ulici cizince a ptali se ho, jak se mu daří. Udělali byste to? Zajímalo by vás to?
U některých třeba ano. U nových známostí. Ne u těch z minulosti (když teda nejste sběratel drbů). U nich máte jakési předsudky, které vám nutí obraz toho, jaká ta osoba má být. Jaká byla. Tak jak ji znáte. A když neodpovídá tomu obrazu, tak je zle. Chcete tu osobu zpátky. Ale změnila se. Vy jste se změnili. Nakonec z toho zbude jen plytké zasílání bezduchých zpráv, přání k narozeninách, k vánocům, možná i přání šťastného Nového roku.

A jaké z toho plyne ponaučení? Pokud skutečně nechcete tu druhou osobu ztratit, vzdálit se jí, pak se snažte svůj vztah utužovat a udržovat. Protože jakmile dojde k tomu, že toho druhého už neznáte, kdy budete cítit tu tíhu drastické změny v chování, vyjadřování a stylu toho člověka, vrátit to všechno zpátky na začátek, do původního stavu, je velice těžké. Často i zcela nemožné.
Avšak ne vždy to lze. Někdy je odloučení hold nevyhnutelné...

6. 2. 2014

Hula hoop dance

Čauky paroháči!
Dneska jsem si pro vás připravila jeden článeček, na nějž mě tak trochu navedla slečna Eloran. V jednom mém starším příspěvku jsem se zmínila o hula hoop dance a ona se ptala, co to jako je. To mi vnuklo myšlenku, že o tom něco napíšu. Protože ačkoliv to začíná být v poslední době poměrně populární a v nejednom časopisu se o tom zmiňují ve fitness sekci, tak je tu ale spousta lidí , která o tom ještě neslyšela. A nebo to třeba znají, jen nevědí, že se tomu tak říká.

CO JE TO HULA HOOP DANCE
Hula hoop dance je, jak již název napovídá, tanec a to s obručí.
Možná někteří z vás měli takovou tu plastovou lehkou obruč z hračkářství, kterou se snažili zuby nehty udržet kolem pasu, ale furt a furt to padalo na zem, až jste to nakonec vzdali, protože to vyžadovalo opravdovou námahu. Nebo možná měl někdo z rodiny takzvané fitness obruče na cvičení, takové ty velké, těžké obruče na masáže zad, posilování a občas mající i nějaké vroubky a podobně.
Tohle je skoro ta samá obruč. Jen je hladká, vážící tak, aby bylo lehké s ní točit, ale aby nevážila příliš málo a neustále nepadala dolů a průměrem velká nejlépe k pupíku, když ji postavíte na zem. S ideální obručí se dají dělat opravdu psí kusy! V dnešní době už to skutečně není jenom o kroužení v pase. Při hula hoop dance si pustíte nějakou hudbu, která vás pěkně přivede do nálady, a kroužíte do rytmu, děláte různé tríčky, kroužíte na hrudi, na rukou, nohou, jedné noze, krku, prostě všude, kde se dá. Je to skutečně zábava.

5. 2. 2014

BOOK HAUL Leden (video)

Čauky paroháči!
Tak jsem si pro vás KONEČNĚ připravila Book haul, tentokrát ve formě videa.
UPOZORNĚNÍ -> Možná vám v tom videu budu připadat trochu divná, trochu roztěkaná, možná moc s těma knihama máchám, takže není vidět ani co ukazuju, taky je možné, že mi není místy rozumět, a že se občas přeřeknu. Ale zkrátka jsem na točení neměla příliš mnoho času, takže jsem to ze sebe musela hold vysypat. Tak.
Ale i přesto doufám, že se vám bude videjko líbit. :)



Jinak na svou obhajobu. Zas tak jsem neutrácela, protože asi 1500 jsem měla z Vánoc jako dárek, takže jsem ve finále utratila asi 850. To jde za 11 knih :-)

2. 2. 2014

Vyčerpání a další rozpoložení

Vyčerpání. 
Asi tak. Jedno slovo a není nic moc, co k tomu dodat.

To máte tak, když chodíte 2 týdny za sebou 6 dní v kuse do práce (takhle zkažené jsem měla já neděle), pak máte team building (aneb chlastání v hospodě s kolegy) a pak ještě LAN Party (aneb paření stříleček jako COD, CS a pití energeťáků o106 se samými chlapci).
Pak se cítíte přesně jako zombie, co by jen požírala mozek, protože sama už žádný nemá. Ble.

pochybovačné rozpoložení
A i když tady na to tak trošku kašlu, nezanevřela jsem na čtení a za leden přečetla 5 knih. Což je docela výkon, když vezmu v potaz, jak málo času mám denně na čtení. Sice je 5 knih dost (na mě), ale přesto mi došlo, že když jsem si dávala v challenge 70 knih za rok, tak jsem si trochu asi ucákla. Nevěřím tomu, že to zvládnu, i kdybych jela tímhle tempem 5 knih za měsíc po celý rok, dostala bych se na číslo 60. Což stejně nestačí. Uvidíme, třeba sama sebe překvapím.

nazlobené rozpoložení
Chtěla jsem jít do kina na film Zlodějka knih. A hádejte co? Ano, přesně tak, už to nepromítají! Tohle vážně nechápu. Vždyť měla premiéru před chvílí! To na to nikdo nechodil? Nikomu se to nelíbilo? Nebo co? Některý filmy, co jsou hnusný a nudný jak tři chlupatý prdele, tam suší 2 měsíce a tu Zlodějku knih tam neměli snad ani týden. Jsem naštvaná. A pořádně. Hold si to budu muset stáhnout. Jo, jsem pirát.

Dle knihy je natočen film. Musím ho vidět...
mindfuck rozpoložení
Hrozně jsem chtěla natočit měsíční chvástačku za leden, ale prostě jsem k tomu nemohla dokopat svoje líné pozadí. V sobotu vůbec, to jsem spala asi do půl 2 (po LANce, totálně unavená) a dneska, místo natáčení, jsem do rukou vzala knihu Betonová zahrada. A proč? Protože je to druhá nejlépe hodnocená kniha pana Iana McEwana. To je, prosím pěkně, ten pán, co napsal Pokání. Nejdřív jsem si to nespojila, že Pokání a Betonovou zahradu napsal ten samý týpek. Já vlastně ani nevěděla, že tu knihu mám doma. Jen jsem věděla, když jsem si pročítala díla tohoto autora, že název Betonová zahrada jsem už někde viděla. No a taky že viděla, doma v knihovně. Takže vzhledem k tomu, že kniha má nějakých 120 stran, jsem se do ní pustila a za 2 hodinky ji zhltala. A lidi, to je kurwa MINDFUCK jako prase. Ten konec, no to bylo moc. Celá ta knížečka byla moc. Nevím, jestli jste to někdo četl, ale prostě tohle byla síla. Hrozně se mi to líbilo, zvráceným způsobem. Ale už to asi nikdy znovu číst nebudu...

25. 1. 2014

,,Holane, běž!"

Před chvílí jsem si pročítala svůj literární sešit ze střední. Je to můj nejoblíbenější sešit a hrozně jsem si na něm vždycky zakládala. Našli byste tam hromadu popisků, rozborů děl, úryvků a informací o autorech a filmových verzích jejich děl. Vždycky na mě dýchne takový vánek nostalgie, když ho otevřu. Milovala jsem hodiny literatury. A vždycky jsem byla první (a občas jediná), kdo se hlásil, aby mohl před všemi ostatními říct svůj rozbor a názor na knihu či její úryvek.

Mezi tu hromadu mých oblíbených děl, o kterých se učí ve školách, patří dozajista Smrt krásných srnců. Okouzlil mě už jen ten poetický název. A stejnojmenná povídka se mi líbila nejvíc. A to hlavně kvůli scéně, kde Holan uloví srnce. Podle toho se to vlastně celé jmenuje, že.
Každopádně, pokaždé když čtu tento úsek, mám takový zvláštní pocit. A když je tam pak věta ,,Holane, běž!" úplně mnou projede takový výboj. Nevím, jak to popsat. Jako byste sledovali svůj oblíbený seriál a vaše postava řekla něco epického. A vy z toho máte takový zvláštně šťastný, ale zároveň divný pocit. Skoro vám vhrknou do očí slzy a kdybyste tu větu měli říct nahlas, zlomí se vám hlas. Chápete aspoň trochu, jak to myslím?
Netuším, proč to se mnou pokaždé tak zamává. Asi byl Ota Pavel skutečně jedinečný autor, protože jeho povídky ve mne probouzí hromadu nejrůznějších emocí. A to je přeci účel skvělého čtení.

"Na ostrov už to nebylo daleko. Skupina habrů, pak chomáček slabých bříz s močálovitou barvou listí a potom už duby. Pes se zastavil. Spatřil srnce.
Ještě byla možnost vrátit se, Holan by to udělal. Ale tatínek vzal jeho hlavu do dlaní, a zašeptal tu zabijáckou větu: ,,Holane, běž!"
A Holan vyběhl. Nabral směr a letěl téměř ve vzduchu mezi duby. Pak už uháněl přikrčen a poslední metry se ztratil tatínkovi z očí, plížil se ve vysoké trávě. Tatínek zapomněl na opatrnost i na to, že může srnce poplašit, a kráčel fascinován dál a dál. A pak spatřil psa, jak vyrazil, a uslyšel srnce, jak bekl... Srnec byl ještě mohutnější, než se zdál z ostrova. Skákal k řece, jakoby vymršťován pružným pérem. Snad dvacet metrů nad řekou Holan skočil podruhé a naposled. Srnec udělal překot jak zajíc po plném zásahu broky. Ale mrtev nebyl. Ještě se cosi odehrávalo, obě těla se válela v kotoučích ze stráně a zelená tráva pozdního jara se barvila krví. U řeky srnec zůstal ležet a Holan nad ním stál."

24. 1. 2014

25 náhodných faktů o mně (video)

Čauky jeleni! :)
Tak jsem natočila další video. No, natočila jsem ho už v úterý, ale nebyl moc čas na stříhání a tak, protože jsem byla v práci a pak pryč, znáte to, takže se mi podařilo ho dát na youtube dneska.
Nevím, jestli někoho toto video bude bavit, protože se v něm jedná jen o mně. Nesouvisí  to s knihami, ale chtěla jsem, abyste se o mně něco málo dozvěděli, snažila jsem se vybrat spíše zajímavosti. Ke všemu je video poměrně krátké (něco málo přes 4 minuty), abych vás neunudila. Zas na druhou stranu, snad to nesypu nějak závratně rychle, abyste alespoň něco pochytili. Každopádně mi určitě napište komentář, co si o tom myslíte, jak se vám líbilo a zda-li mám točit víc videí jenom o sobě či nikoliv.
Děkuji za odezvu a teď se pusťte do videa :)

PS: Právě mi na hlavě působí henna. Koupila jsem si ji poprvé v životě. Až ji smyji, dám vám vědět, jak jsem dopadla :D


20. 1. 2014

RECENZE: Přízračný svět Alaizabel Crayové - Chris Wooding

V temných ulicích Londýna číhá zlo...

Anotace:
Kdo se v noci odváží ven, nevyhnutelně se stane jeho kořistí. Kořistí vlků, vrahů nebo čehosi ještě mnohem příšernějšího. Skryté zlo je však bezedné. Za fasádou bohatství a dobročinnosti nejvyšších vrstev společnosti se skrývá ohavné spiknutí, které ohrožuje samotnou existenci lidstva.
Klíčem k pochopení absolutního zla je krásná, zranitelná a tajuplná Alaizabel Crayová.




Autor: Chris Wooding
V originále: The Haunting of Alaizabel Cray
Počet stran: 312
Rok vydání: 2008

První věta: Vzducholoď se šinula nízko po obloze; podlouhlé, pruhované břicho vypadalo jako matná skvrna stříbrného světla v mlze, jak odráželo plynové lampy města pod sebou.

Příběh:
Děj se točí kolem hlavního hrdiny Thaniela Foxe, který nás uvítá hned na začátku knihy. Thaniel se živí, po svém otci, jako honec dlaků v Londýně, který je jimi sužován. Dlaci, záhadná, mystická stvoření, však nejsou to jediné, co město trápí, v pozadí se pomalu rýsuje spiknutí, k jehož objasnění potřebuje slečnu Alaizabel, která si však nic nepamatuje a navíc je tak trochu posedlá. Tudíž jde o slečnu opředenou velkým tajemství, jenž se snaží náš hrdina, společně se svojí kolegyní Katalínou, vyřešit. Slovní spojení "Věk rozumu" zde dostává docela jiný náboj, v podobě talismanů, kouzel, vymítání a podobných prapodivností. A aby toho nebylo málo, ještě tu řádí ten proradný Stehoun.
V podstatě můžeme říct, že se jedná o knihu, která na vás dýchne prvky fantasy, nadpřirozena a hororu.

19. 1. 2014

Nikdo nikde nebyl

Drsný zvuk budíku se rozkřikl do ticha každé ráno v šest hodin. Rozléhal se po malé místnosti jako šklebící se ozvěna. Na výraz protestu k sobě stiskla víčka trochu víc. Jako vždy se jí nechtělo vstát z vyhřátých peřin, ten protivný pocit, jakoby ji někdo vytrhával každé ráno znovu a znovu z příjemné, teplé náruče postele, nesnášela. Chtěla zůstat schoulená v bezpečí, netrápit se zlým světem a chaosem vládnoucím tam venku. Ještě chvíli vyčkávala a pak se zprudka vyhoupla z postele, přičemž se dostavil krátký, ale nepěkný pocit motání se hlavy, způsobený kolísajícím tlakem.
Skoro poslepu na sebe oblékla modré triko, džíny a černý pletený svetr. Rukou si prohrábla své rovné hnědé vlasy, pak se došla umýt do skromné koupelny o patro níž. V odrazu zrcadla spatřila nevýrazný, unavený obličej, který dříve přetékal energií a radostí. Ať vzpomínala, jak chtěla, tu tvář nyní nepoznávala. 
Když probíhala předsíní, pohlédla na velké hodiny visící na stěně a zjistila, že se čas nelítostně blížil k času odjezdu vlaku. Nestihla se ani nasnídat, a aby v práci netrpěla hlady, hodila do svého batohu, který dostala minulý rok k Vánocům, rohlík, jogurt a nějaké ovoce.
V polovině ledna bývalo venku poměrně chladno, slunce se ještě nestihlo probudit a pohladit svět svými paprsky. Proto si před odchodem navlékla zimní kabát a nezapomněla ani na šálu, čepici a rukavice. Své nízké tmavé kozačky už měla na nohou.

Když vystoupila ven do mrazivého rána, do obličeje ji udeřil silný, studený vítr. Pouliční lampy ještě svítily a ozařovaly ji tak cestu k nádraží, jenž nebylo příliš daleko. V duchu za to byla vděčná, protože ačkoliv byla zachumlaná v několika vrstvách oblečení, cítila, jak se vtíravý a chladný vzduch natahuje po její bledé kůži.

Ještě pár minut stála na prázdném nástupišti, které kdysi bývalo plné lidí. Z pusy ji stoupala pára a dělala ji piruetky nad hlavou, až se docela ztratila.
Příjezd vlaku byl doprovázen hlasitým hvízdáním, jak prudce brzdil. Silný příval jeho světel ji na okamžik oslepil. Několika rychlými kroky došla k železných schůdkách vedoucím přímo do chřtánu monstra industriální společnosti. Dveře se zabouchly a monstrum se rozjelo.
Uvnitř  nebylo jediné živé duše. Žádný průvodčí, který by kontroloval jízdenky, žádní cestující, jejichž oči by z pod těžkých víček sledovaly stromy a pole zběsile uhánějící za okny vlaku.
Byla tu jen ona, sedící ve svém osamění. Přemýšlející, polemizující, uvažující. O sobě, o počátku, smrti a tím mezi. Co je jejím cílem? Čeho má dosáhnout? Myšlenky se ji v hlavě míchaly a zmateně narážely jedna do druhé. Znaveně sklopila pohled, neslyšně si povzdechla.
Ve svém soustředění by si možná ani nevšimla, že dorazila do konečné stanice, nebýt bouřlivého trhnutí vlaku při zastavení. Vystoupila a líným krokem se automaticky nechala vést tou známou trasou. 
Těžký pocit samoty ji provázel i nadále. Dělal ji jediného a tichého společníka. Krok střídal krok, každý tlumený o zamrzlou půdu. Ačkoli jindy v této době už napadl sníh, dnes po něm nebylo ani památky. Nevadilo ji to, neboť skutečnost, že v něm nejsou žádné šlépěje, by ji jen připomínala, že je sama. Nikoho cestou nepotkala. Protože nikdo nikde nebyl. Svět osaměl. Utichl.


Takže, tohle není žádný úvod do knihy (i když by mohl být). Není to ani odnikud zkopírované (i když by mohlo být). Je to jen moje osobní psaní. Psaní o tom, jak jsem ráno vstala a jela vlakem do práce a nikoho nepotkala. Nic víc. Právě teď jsem to jen tak vymyslela. Prostě jsem nechtěla, aby to tu na blogu jen tak smutně stálo a nic se nedělo. Jelikož nemám náladu na psaní recenzí. Jsem unavená. Jsem unavená, protože jsem musela v neděli do práce. Achjo.

Ale jinak, pokud jste to četli, líbí se vám to? Mám psát víc takových nesmyslů na blog? :)

PS: Na dotazy, ohledně toho, jestli nechci napsat knihu, odpovídám: ANO CHCI. Ale občas jsem hrozně líná.