19. 1. 2014

Nikdo nikde nebyl

Drsný zvuk budíku se rozkřikl do ticha každé ráno v šest hodin. Rozléhal se po malé místnosti jako šklebící se ozvěna. Na výraz protestu k sobě stiskla víčka trochu víc. Jako vždy se jí nechtělo vstát z vyhřátých peřin, ten protivný pocit, jakoby ji někdo vytrhával každé ráno znovu a znovu z příjemné, teplé náruče postele, nesnášela. Chtěla zůstat schoulená v bezpečí, netrápit se zlým světem a chaosem vládnoucím tam venku. Ještě chvíli vyčkávala a pak se zprudka vyhoupla z postele, přičemž se dostavil krátký, ale nepěkný pocit motání se hlavy, způsobený kolísajícím tlakem.
Skoro poslepu na sebe oblékla modré triko, džíny a černý pletený svetr. Rukou si prohrábla své rovné hnědé vlasy, pak se došla umýt do skromné koupelny o patro níž. V odrazu zrcadla spatřila nevýrazný, unavený obličej, který dříve přetékal energií a radostí. Ať vzpomínala, jak chtěla, tu tvář nyní nepoznávala. 
Když probíhala předsíní, pohlédla na velké hodiny visící na stěně a zjistila, že se čas nelítostně blížil k času odjezdu vlaku. Nestihla se ani nasnídat, a aby v práci netrpěla hlady, hodila do svého batohu, který dostala minulý rok k Vánocům, rohlík, jogurt a nějaké ovoce.
V polovině ledna bývalo venku poměrně chladno, slunce se ještě nestihlo probudit a pohladit svět svými paprsky. Proto si před odchodem navlékla zimní kabát a nezapomněla ani na šálu, čepici a rukavice. Své nízké tmavé kozačky už měla na nohou.

Když vystoupila ven do mrazivého rána, do obličeje ji udeřil silný, studený vítr. Pouliční lampy ještě svítily a ozařovaly ji tak cestu k nádraží, jenž nebylo příliš daleko. V duchu za to byla vděčná, protože ačkoliv byla zachumlaná v několika vrstvách oblečení, cítila, jak se vtíravý a chladný vzduch natahuje po její bledé kůži.

Ještě pár minut stála na prázdném nástupišti, které kdysi bývalo plné lidí. Z pusy ji stoupala pára a dělala ji piruetky nad hlavou, až se docela ztratila.
Příjezd vlaku byl doprovázen hlasitým hvízdáním, jak prudce brzdil. Silný příval jeho světel ji na okamžik oslepil. Několika rychlými kroky došla k železných schůdkách vedoucím přímo do chřtánu monstra industriální společnosti. Dveře se zabouchly a monstrum se rozjelo.
Uvnitř  nebylo jediné živé duše. Žádný průvodčí, který by kontroloval jízdenky, žádní cestující, jejichž oči by z pod těžkých víček sledovaly stromy a pole zběsile uhánějící za okny vlaku.
Byla tu jen ona, sedící ve svém osamění. Přemýšlející, polemizující, uvažující. O sobě, o počátku, smrti a tím mezi. Co je jejím cílem? Čeho má dosáhnout? Myšlenky se ji v hlavě míchaly a zmateně narážely jedna do druhé. Znaveně sklopila pohled, neslyšně si povzdechla.
Ve svém soustředění by si možná ani nevšimla, že dorazila do konečné stanice, nebýt bouřlivého trhnutí vlaku při zastavení. Vystoupila a líným krokem se automaticky nechala vést tou známou trasou. 
Těžký pocit samoty ji provázel i nadále. Dělal ji jediného a tichého společníka. Krok střídal krok, každý tlumený o zamrzlou půdu. Ačkoli jindy v této době už napadl sníh, dnes po něm nebylo ani památky. Nevadilo ji to, neboť skutečnost, že v něm nejsou žádné šlépěje, by ji jen připomínala, že je sama. Nikoho cestou nepotkala. Protože nikdo nikde nebyl. Svět osaměl. Utichl.


Takže, tohle není žádný úvod do knihy (i když by mohl být). Není to ani odnikud zkopírované (i když by mohlo být). Je to jen moje osobní psaní. Psaní o tom, jak jsem ráno vstala a jela vlakem do práce a nikoho nepotkala. Nic víc. Právě teď jsem to jen tak vymyslela. Prostě jsem nechtěla, aby to tu na blogu jen tak smutně stálo a nic se nedělo. Jelikož nemám náladu na psaní recenzí. Jsem unavená. Jsem unavená, protože jsem musela v neděli do práce. Achjo.

Ale jinak, pokud jste to četli, líbí se vám to? Mám psát víc takových nesmyslů na blog? :)

PS: Na dotazy, ohledně toho, jestli nechci napsat knihu, odpovídám: ANO CHCI. Ale občas jsem hrozně líná.

3 komentáře:

  1. Nie je nezmysel. Si to ty, je to o tebe, napísala si to ty. Ber to vážne. Nepodceňuj tento článok. Bolo to super, a zaujímavé a áno mala by si v tomto pokračovať.
    Bude to znieť asi smiešne, práve teraz píšem s kamarátkou o tom že už konečne chcem založiť blog kde budem písať ja. Svoj príbeh života, vypustiť svoje všetky myšlienky a ukázať svetu kto naozaj som. Nie taká aká sa zdám byť navonok ale to čo naozaj vo vnútri. Vo mne. Lebo to odhalí len malo z nás. Málo z nás odhalí démonov.

    OdpovědětVymazat
  2. Je to skvělé, začetla jsem se do toho a klidně by z toho mohl být příběh. jenom jsem si hned vzpomněla na to, že jsi ve videu říkala, že tvoje kniha by určitě měla smutný, špatný konec, a to mě vedlo k úvahám, jak by to skončilo, kdyby to byl příběh...jenže to není příběh :D Já se vážně umím vyjadřovat, co?
    No, klidně piš takovéhle věci častějc - představ si, kolik o tobě teď vím věcí (jestli je to přesně o tobě) - že si loni k Vánocům dostala novej batoh, že máš nízké kozačky, zajímavě přemýšlíš :).
    Já taky často sepisuju tyhle situace, co mě zaujmou :).

    OdpovědětVymazat
  3. Piš dál, máš potenciál. Hrozně dobře se to četlo. :). Vím, že nejlíp se píše o tom, co máš zažité a znáš. Protože to jde samo. Líbí se mi ty popisy, dokázala jsem se vžít do situace a představit si, jak by to asi mohlo vypadat. Já se hold v popisech vyžívám a vyhledávám je. Tak až se ti zase bude chtít něco sepsat, klidně to sem hoď. A může to být klidně i delší :))

    OdpovědětVymazat

Děkuji všem za milé i nemilé komentáře. Za ty nemilé trochu méně.
Pokud zanecháte adresu svého blogu, určitě se přijdu podívat.