25. 1. 2014

,,Holane, běž!"

Před chvílí jsem si pročítala svůj literární sešit ze střední. Je to můj nejoblíbenější sešit a hrozně jsem si na něm vždycky zakládala. Našli byste tam hromadu popisků, rozborů děl, úryvků a informací o autorech a filmových verzích jejich děl. Vždycky na mě dýchne takový vánek nostalgie, když ho otevřu. Milovala jsem hodiny literatury. A vždycky jsem byla první (a občas jediná), kdo se hlásil, aby mohl před všemi ostatními říct svůj rozbor a názor na knihu či její úryvek.

Mezi tu hromadu mých oblíbených děl, o kterých se učí ve školách, patří dozajista Smrt krásných srnců. Okouzlil mě už jen ten poetický název. A stejnojmenná povídka se mi líbila nejvíc. A to hlavně kvůli scéně, kde Holan uloví srnce. Podle toho se to vlastně celé jmenuje, že.
Každopádně, pokaždé když čtu tento úsek, mám takový zvláštní pocit. A když je tam pak věta ,,Holane, běž!" úplně mnou projede takový výboj. Nevím, jak to popsat. Jako byste sledovali svůj oblíbený seriál a vaše postava řekla něco epického. A vy z toho máte takový zvláštně šťastný, ale zároveň divný pocit. Skoro vám vhrknou do očí slzy a kdybyste tu větu měli říct nahlas, zlomí se vám hlas. Chápete aspoň trochu, jak to myslím?
Netuším, proč to se mnou pokaždé tak zamává. Asi byl Ota Pavel skutečně jedinečný autor, protože jeho povídky ve mne probouzí hromadu nejrůznějších emocí. A to je přeci účel skvělého čtení.

"Na ostrov už to nebylo daleko. Skupina habrů, pak chomáček slabých bříz s močálovitou barvou listí a potom už duby. Pes se zastavil. Spatřil srnce.
Ještě byla možnost vrátit se, Holan by to udělal. Ale tatínek vzal jeho hlavu do dlaní, a zašeptal tu zabijáckou větu: ,,Holane, běž!"
A Holan vyběhl. Nabral směr a letěl téměř ve vzduchu mezi duby. Pak už uháněl přikrčen a poslední metry se ztratil tatínkovi z očí, plížil se ve vysoké trávě. Tatínek zapomněl na opatrnost i na to, že může srnce poplašit, a kráčel fascinován dál a dál. A pak spatřil psa, jak vyrazil, a uslyšel srnce, jak bekl... Srnec byl ještě mohutnější, než se zdál z ostrova. Skákal k řece, jakoby vymršťován pružným pérem. Snad dvacet metrů nad řekou Holan skočil podruhé a naposled. Srnec udělal překot jak zajíc po plném zásahu broky. Ale mrtev nebyl. Ještě se cosi odehrávalo, obě těla se válela v kotoučích ze stráně a zelená tráva pozdního jara se barvila krví. U řeky srnec zůstal ležet a Holan nad ním stál."

24. 1. 2014

25 náhodných faktů o mně (video)

Čauky jeleni! :)
Tak jsem natočila další video. No, natočila jsem ho už v úterý, ale nebyl moc čas na stříhání a tak, protože jsem byla v práci a pak pryč, znáte to, takže se mi podařilo ho dát na youtube dneska.
Nevím, jestli někoho toto video bude bavit, protože se v něm jedná jen o mně. Nesouvisí  to s knihami, ale chtěla jsem, abyste se o mně něco málo dozvěděli, snažila jsem se vybrat spíše zajímavosti. Ke všemu je video poměrně krátké (něco málo přes 4 minuty), abych vás neunudila. Zas na druhou stranu, snad to nesypu nějak závratně rychle, abyste alespoň něco pochytili. Každopádně mi určitě napište komentář, co si o tom myslíte, jak se vám líbilo a zda-li mám točit víc videí jenom o sobě či nikoliv.
Děkuji za odezvu a teď se pusťte do videa :)

PS: Právě mi na hlavě působí henna. Koupila jsem si ji poprvé v životě. Až ji smyji, dám vám vědět, jak jsem dopadla :D


20. 1. 2014

RECENZE: Přízračný svět Alaizabel Crayové - Chris Wooding

V temných ulicích Londýna číhá zlo...

Anotace:
Kdo se v noci odváží ven, nevyhnutelně se stane jeho kořistí. Kořistí vlků, vrahů nebo čehosi ještě mnohem příšernějšího. Skryté zlo je však bezedné. Za fasádou bohatství a dobročinnosti nejvyšších vrstev společnosti se skrývá ohavné spiknutí, které ohrožuje samotnou existenci lidstva.
Klíčem k pochopení absolutního zla je krásná, zranitelná a tajuplná Alaizabel Crayová.




Autor: Chris Wooding
V originále: The Haunting of Alaizabel Cray
Počet stran: 312
Rok vydání: 2008

První věta: Vzducholoď se šinula nízko po obloze; podlouhlé, pruhované břicho vypadalo jako matná skvrna stříbrného světla v mlze, jak odráželo plynové lampy města pod sebou.

Příběh:
Děj se točí kolem hlavního hrdiny Thaniela Foxe, který nás uvítá hned na začátku knihy. Thaniel se živí, po svém otci, jako honec dlaků v Londýně, který je jimi sužován. Dlaci, záhadná, mystická stvoření, však nejsou to jediné, co město trápí, v pozadí se pomalu rýsuje spiknutí, k jehož objasnění potřebuje slečnu Alaizabel, která si však nic nepamatuje a navíc je tak trochu posedlá. Tudíž jde o slečnu opředenou velkým tajemství, jenž se snaží náš hrdina, společně se svojí kolegyní Katalínou, vyřešit. Slovní spojení "Věk rozumu" zde dostává docela jiný náboj, v podobě talismanů, kouzel, vymítání a podobných prapodivností. A aby toho nebylo málo, ještě tu řádí ten proradný Stehoun.
V podstatě můžeme říct, že se jedná o knihu, která na vás dýchne prvky fantasy, nadpřirozena a hororu.

19. 1. 2014

Nikdo nikde nebyl

Drsný zvuk budíku se rozkřikl do ticha každé ráno v šest hodin. Rozléhal se po malé místnosti jako šklebící se ozvěna. Na výraz protestu k sobě stiskla víčka trochu víc. Jako vždy se jí nechtělo vstát z vyhřátých peřin, ten protivný pocit, jakoby ji někdo vytrhával každé ráno znovu a znovu z příjemné, teplé náruče postele, nesnášela. Chtěla zůstat schoulená v bezpečí, netrápit se zlým světem a chaosem vládnoucím tam venku. Ještě chvíli vyčkávala a pak se zprudka vyhoupla z postele, přičemž se dostavil krátký, ale nepěkný pocit motání se hlavy, způsobený kolísajícím tlakem.
Skoro poslepu na sebe oblékla modré triko, džíny a černý pletený svetr. Rukou si prohrábla své rovné hnědé vlasy, pak se došla umýt do skromné koupelny o patro níž. V odrazu zrcadla spatřila nevýrazný, unavený obličej, který dříve přetékal energií a radostí. Ať vzpomínala, jak chtěla, tu tvář nyní nepoznávala. 
Když probíhala předsíní, pohlédla na velké hodiny visící na stěně a zjistila, že se čas nelítostně blížil k času odjezdu vlaku. Nestihla se ani nasnídat, a aby v práci netrpěla hlady, hodila do svého batohu, který dostala minulý rok k Vánocům, rohlík, jogurt a nějaké ovoce.
V polovině ledna bývalo venku poměrně chladno, slunce se ještě nestihlo probudit a pohladit svět svými paprsky. Proto si před odchodem navlékla zimní kabát a nezapomněla ani na šálu, čepici a rukavice. Své nízké tmavé kozačky už měla na nohou.

Když vystoupila ven do mrazivého rána, do obličeje ji udeřil silný, studený vítr. Pouliční lampy ještě svítily a ozařovaly ji tak cestu k nádraží, jenž nebylo příliš daleko. V duchu za to byla vděčná, protože ačkoliv byla zachumlaná v několika vrstvách oblečení, cítila, jak se vtíravý a chladný vzduch natahuje po její bledé kůži.

Ještě pár minut stála na prázdném nástupišti, které kdysi bývalo plné lidí. Z pusy ji stoupala pára a dělala ji piruetky nad hlavou, až se docela ztratila.
Příjezd vlaku byl doprovázen hlasitým hvízdáním, jak prudce brzdil. Silný příval jeho světel ji na okamžik oslepil. Několika rychlými kroky došla k železných schůdkách vedoucím přímo do chřtánu monstra industriální společnosti. Dveře se zabouchly a monstrum se rozjelo.
Uvnitř  nebylo jediné živé duše. Žádný průvodčí, který by kontroloval jízdenky, žádní cestující, jejichž oči by z pod těžkých víček sledovaly stromy a pole zběsile uhánějící za okny vlaku.
Byla tu jen ona, sedící ve svém osamění. Přemýšlející, polemizující, uvažující. O sobě, o počátku, smrti a tím mezi. Co je jejím cílem? Čeho má dosáhnout? Myšlenky se ji v hlavě míchaly a zmateně narážely jedna do druhé. Znaveně sklopila pohled, neslyšně si povzdechla.
Ve svém soustředění by si možná ani nevšimla, že dorazila do konečné stanice, nebýt bouřlivého trhnutí vlaku při zastavení. Vystoupila a líným krokem se automaticky nechala vést tou známou trasou. 
Těžký pocit samoty ji provázel i nadále. Dělal ji jediného a tichého společníka. Krok střídal krok, každý tlumený o zamrzlou půdu. Ačkoli jindy v této době už napadl sníh, dnes po něm nebylo ani památky. Nevadilo ji to, neboť skutečnost, že v něm nejsou žádné šlépěje, by ji jen připomínala, že je sama. Nikoho cestou nepotkala. Protože nikdo nikde nebyl. Svět osaměl. Utichl.


Takže, tohle není žádný úvod do knihy (i když by mohl být). Není to ani odnikud zkopírované (i když by mohlo být). Je to jen moje osobní psaní. Psaní o tom, jak jsem ráno vstala a jela vlakem do práce a nikoho nepotkala. Nic víc. Právě teď jsem to jen tak vymyslela. Prostě jsem nechtěla, aby to tu na blogu jen tak smutně stálo a nic se nedělo. Jelikož nemám náladu na psaní recenzí. Jsem unavená. Jsem unavená, protože jsem musela v neděli do práce. Achjo.

Ale jinak, pokud jste to četli, líbí se vám to? Mám psát víc takových nesmyslů na blog? :)

PS: Na dotazy, ohledně toho, jestli nechci napsat knihu, odpovídám: ANO CHCI. Ale občas jsem hrozně líná.

17. 1. 2014

Slečna řidič

Snažím se napsat článek, ale trochu mi to znepříjemňuje fakt, že mám hrozný HLAD! To máte tak když jdete k zubaři a oni vám vrtají zoubek. A pak nesmíte 2 hodiny jíst. 2 HODINY! To si snad dělají srandu. Mám hlad, že bych si ukousla i vlastní ruku. No, to zase né, na to jsem až příliš narcistická, ale hlad mám velký, to jo.

Tento článek bude jen takové moje vypsání se, protože jsem plna pocitů. Převážně těch veselých, šťastných až přehepiózních. Takže nic knižního nečekejte. Sice se chystám na jednu recenzi, ale to teď musí počkat.


Dámy a pánové,
dovolte mi, abych vám oznámila, že jsem konečně udělala řidičák! Ihé. Tak už mě to v poslední době nebavilo a táhlo se to se mnou, jak smrad asi 4 měsíce, protože když chodíte do práce, není moc čas na jízdy a taky jsem v polovině výcviku měnila autoškolu, a tím mi vznikla 3 týdenní pauza bez jízdy.
Protože majitel autoškoly (ne)Prima byl takový zmrd. Urážel mě, křičel na mě a znervózňoval. Na jízdy jsem se absolutně netěšila, měla jsem deprese, brečela jsem. Jednou mě dokonce vyhodil z auta v polovině jízdy a nechal kdesi uprostřed Pardubic! Pak mi akorát řekl, že byl ten den poněkud podrážděný, protože mu trhali nervi. WTF? Žádná omluva, jen výmluva. Tohle si prostě profík dovolit nesmí, kord když ho platíte. Zkrátka neslýchané, nevídané. Byla to taková ta poslední kapka a rozhodla jsem se přestoupit do jiné autoškoly. K panu Kopeckému.
Ze začátku to bylo docela nezvyklé, protože jsem jela poprvé s jiným autem a přišlo mi trochu silnější. Divočejší. Honda no. Ale pak jsem si zvykla a cajk.
A taky, jelikož jsem paranoidní (poněkud velmi, ano), jsem se zprvu pana Kopeckého bála. Hodně za to mohla asi i moje předchozí zkušenost. Ale nebylo proč. Koneckonců je to v pohodě chlapík, díky kterému jsem udělala řidičák a hodně se toho naučila, protože z předchozí autoškoly jsem neuměla skoro nic.
Ale to už je teď všechno jedno a zapomenuto, protože jsem to zvládla. A na tu špatnou část epizody autoškola mohu s klidem zapomenout. Sice se malinko bojím, že to bude těžké jezdit sama, ale když budu jezdit bezpečně, pomalu a opatrně, tak to bude snad oká.

Mám radost, mám radost, mám radost. A chci ji sdílet s vámi. Šířit do vašich pokojů a roztančit plamínky radosti ve vašich očích. Protože mi věřte, že ten pocit, kdy vám ze srdce spadne ten obří těžký kámen nervozity, stresu a strachu, když skončí zkouška a komisař vám oznámí, že vám to dá, ten za to vážně stojí.

A teď můžu hrdě křičet z plných plic: JSEM ŘIDIČ! 
(takže si dávejte větší pozor, hlavně v okolí Pardubic :D)

14. 1. 2014

Co dělat, když máte v práci pauzu?

Toto je jen takový můj malý průlet nápady, jak se vypořádat s časem mezi prací, když jste v zaměstnání. A ano, všechny je osobně praktikuji. Jak se tak říká, jsem trochu MOC.

1. TETOVÁNÍ
Skoro každé ráno si v obchodě na nádraží kupuji jídlo do práce, abych tam neumřela hlady. A platím stravenkami. Jelikož však v obchodě na nádraží na stravenky nevrací ani korunu, ani dvě, ani pět, a mě většinou zůstane tak 5 korun, tak to pravidelně řeším tím, že si koupím žvýkačku za 3 koruny s tetovačkou. Přesně takovou, jakou jsem si dřív kupovala jako malá v hospodě, když jsem čekala, než babička dopije svoje pivo. A vždy, když se v práci naobědvám, dám si tuhle žvýku a tetovačku natetuji na levou ruku. Už se z toho stal takový můj malý rituál. 


2. FOCENÍ V ZRCADLE
Když jsem ještě chodila na gympl, často jsem se na záchodě fotila v zrcadle. Jen tak, abych měla památku, jak jsem ten den zrovna vypadala. Ono se to skutečně občas hodí, když nevíte, co si máte vzít na sebe, kouknete na fotky s nějakým starším outfitem a je to hnedle vymyšlené. Každopádně tato tradice se se mnou přesunula i do zaměstnání. Říkejte mi, že jsem jako malá puberťačka, ale má to i svá praktická hlediska.


3. COURÁNÍ NA NETU
Někteří z nás jsou tak trochu šťastlivci a ve své práci mohou chodit tu a tam na internet. Já mezi takové šťastlivce patřím a když mám pauzu, mohu zkontrolovat vše nové, co se za dobu, kdy jsem byla offline, přihodilo. Tady u toho bodu, bych ale upozornila, že ne všichni zaměstnavatelé jsou tak benevolentní. Někde vás za to můžou i vyrazit.

12. 1. 2014

THIS or THAT Book Tag (video)

A je to tu!
Natočila jsem pro vás nové video. Nečekaně opět tag, protože moje kreativita ještě není zdaleka tak rozvinutá, jak by měla být. Do dalšího videa se určitě polepším. Protože jsem vymyslela takový žebříček. No, ale o tom, až příští týden. Dneska tu máme tag "Tamto nebo tohle", takže doufám, že máte tagy rádi.
Taky jsem trochu vychytala zvuk (který je hlasitější), obraz (který má být kvalitnější, žádné světlejší a pak tmavší pozadí, žádné neustálé zaostřování a rozostřování), střih (který je teď už plynulejší, čistší nebo jak to říct a hlavně věty dávají smysl, snad). A nakonec jsem přeci jen probudila k životu své mozkové závity a kapku kreativity a vymyslela nějaké provizorní intro (než mi přítel udělá nějaké epické v Adobe After Effects). Akorát jsem k tomu nedala žádnou hudbu, jenž by se k tomu hodila, protože mě absolutně nic nenapadá (snad je krom zvuků přírody a zpěvu ptáčků). Takže kdybyste měl někdo nějaký návrh..? Ocením to.

Co se týče scén na konci videa, o které byl TAKOVÝ zájem, tak jsem samozřejmě nezklamala, akorát mi teda nepřijdou vtipné. Ale tak to nechám na posouzení vám, že ano.

Doufám, že se vám bude moje video líbit a oceníte snahu do něj vloženou. Nezapomeňte napsat koment, abych věděla, co ještě do příště zlepšit a vylepšit.

PS: Ano, vím, že až příliš často opakuji nějaké fráze a používám slova "A", "ALE", "TAKŽE", na zlepšení své mluvy usilovně pracuji. Děkuji za pochopení. :D


8. 1. 2014

RECENZE: Počátek - Jessica Khoury

"Džungle skrývá dívku, která nemůže zemřít."

Anotace:
Pia vždy znala svůj osud. Měla počít novou rasu, linii nástupců, kteří porazí smrt. Za tímto účelem se zrodila, byla geneticky upravená k nesmrtelnosti a vychovávaná týmem vědců v tajné skrýši v Amazonském deštném pralese. Nyní ji vědci začínají podrobovat testům, jejichž výsledkem má být dokončení celého nebezpečného projektu.
Co si Pia pamatuje, vždy nejvíc toužila naplnit jejich očekávání. Ale v noci o svých sedmnáctých narozeninách nachází díru ve zdánlivě neproniknutelném plotě, který uzavírá její sterilní domov. Poprvé v životě volná v džungli potkává Eia, chlapce z nedaleké vesnice. Nedokáže odolat a pokračuje v útěcích, aby ho mohla vídat. Zamilují se do sebe a kousek po kousku začínají poznávat pravdu o Piině původu – pravdu se smrtícími následky, která navždy změní jejich životy.


Autor: Jessica Khoury
V originále: Origin
Počet stran: 371
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Egmont

První věta: Řekli mi, že v den, kdy jsem se narodila, si mě strýček Paolo přivinul na bílý laboratorní plášť a zašeptal: ,,Je dokonalá."

Příběh: 
Nejdříve jsem moc netušila, co od knihy čekat. Začátek se pozvolna rozjížděl a já mezitím přemýšlela zda se mi líbí nebo ne. Ale vzhledem k tomu, že mám ráda, když je v knize nějaká super nepřemožitelná nezabitelná hrdinka, jsem se pozvolna začetla a když se děj dostal za stranu 100, nemohla jsem se od knihy de facto odtrhnout. Námět knihy se mi zamlouval. A protože jsem ve znamení štíra, mám ráda záhady. Takže mě bavily i jednoduché "detektivní" zápletky jako třeba, kdo je papá, kdo je ten zlý, kdo hodný, záhada Nehody (krásně popsané opuštěné křídlo laboratoří B) a prostě celkově, kdo má pravdu a jak to všechno vůbec je. Tyto aspekty mě hlouběji a hlouběji nořily do děje. Někdo říká, že to místy bylo poněkud předvídatelné. Nemůžu nesouhlasit. Konec jsem si už tak napůl domyslela, ale stejně se mi to krásně četlo a ke konci mi ukápla i nějaká ta slza.

7. 1. 2014

Nic, co stojí za to číst

Vadí mi, že nemůžu psát články, ačkoliv mám nápady.
Chtěla bych konečně napsat ty 2 recenze na Počátek a Přízračný svět Alaizabel Crayové, co mám v plánu. A chtěla bych víc číst, protože jsem si nakoupila spousty knih. Teda jako pro mě to je spousta. Pro někoho to není nic moc, když má za měsíc 50 knih. Taky bych chtěla za měsíc 50 knih, ale asi bych se v tom pak začala dost ztrácet. To bych jeden měsíční nákup četla defacto celý rok. Ale zase by mě uspokojoval pohled na nádherně plnou knihovničku. Ne, že bych ji měla prázdnou, ale mohla bych mít víc knih. Jen tak, aby to lépe esteticky vypadalo, víte, co tím myslím. Taky chci natočit další video, protože je to docela zábava a to první (snad) nebyl zas takový propadák, jak jsem si nejdřív myslela. Štve mě, že nemůžu natočit kvalitní video s epes grádes obrazem, kdy vás sama kamera vyretušuje a správnou hlasitostí zvuku. Přesně jako to mají ti známí booktuběři. Třeba taky budu jednou tak hustá jako oni. Další, co potřebuju, je vyfotit fotky k článku, který mám už několik dní v hlavě vymyšlený. Jediný, co mi brání, je správné světlo, abych měla kvalitní fotky. Vždy když přijdu domů, je už venku tma a zářivky nejsou zrovna to pravé ořechové. A taky bych opravdu ráda začala zase hoopovat, ale bohužel je stále ještě zima. Nemám ráda zimu. Nemůžu venku kvůli ní tančit ve víru hudby s mým partnerem obručí. Protože bych jinak asi zmrzla.

Místo toho, abych dělala přesně tohle všechno, co mám ráda a baví mě, tak každý den jak malomocná vstanu v 6 ráno, vyvrtám se z postele a poslepu se umyji, obléknu a nalíčím (občas se teda nalíčím, občas na to prostě nemám nervi). A pak jedu do práce a celých 8 hodin se kopu do prdele nudou, kterou prokládám brouzdáním na netu. No, měla bych makat, ale kdybych nedělala chvílemi něco jiného, tak z toho asi zmagořím. Prostě samé klik myší tam, klik myší sem a pořád dokola. Dokola. DOKOLA. DOKOLA. DOKOLA.
A pak tu jsou ještě ty jízdy, hm.

No, asi tak to teďka chodí. A prý bude hůř! Přijdou přesčasy. To si snad ani nedovedu představit. Přesčasy. Už teď se mi zvedá žaludek. Co si jenom počnu?

Neberte ten článek moc vážně. Zní to, jak kdybych byla v depresi. Ale nejsem. Mám radost z nových knih, z přítelových úspěchů, z dobrého jídla, co si zítra koupím. A taky z mangaloo, protože se na to hrozně těším. Mám radost, že zítra vstávám v 8 a ne v 6. A taky mám radost za každého nového čtenáře a milý komentář. Mám radost, že mám vás, čtenáře. I když těmito články vás asi moc neohromím, co?
Nebojte, přijde víkend a já to tu zas rozjedu. Čeká vás recenze, video, smysluplný článek. Bude to fajn.
Tak se mějte krásně, skládejte básně a nezapomínejte komentovat :)

Amen.

5. 1. 2014

YOUR LIFE IN BOOKS TAG (video)

Dobré ráno, dobrý den, dobrý večer!
Se začátkem nového roku jsem se rozhodla točit videa. Já je teda točila i dříve, ale pak se mi to prostě nelíbilo a vždy jsem to smazala. Teď jsem se ale odhodlala to sem hodit.
No, nejsem v tomhle moc dobrá. A ani nejsem vlastníkem žádné kamery, takže je to točené mobilem který, jak uvidíte, mě pořád automaticky zaostřuje a chvílemi dělá pozadí světlejší než ve skutečnosti je a chvílemi tmavší. Možná za to může i fakt, že jsem měla zapnuté umělé světlo, protože v zimě je prostě ve tři hodiny odpoledne už tma. Taky neumím moc dobře stříhat video a v jedné části jsem říkala dost nesmysly, takže to je hodně sestříhané. Zkrátka nic epes grádes nečekejte. A možná budete mile překvapeni.
Ale snažila jsem se. A dělám to pro vás! Protože vím, že je snazší sledovat video, než číst článek.
Jinak tohle video je tag, protože mě nic kreativnějšího nenapadlo a nějak jsem začít musela. Říká se, že nejtěžší je udělat první video. No, já první video udělala, takže to nejhorší mám snad za sebou.
A pokud vám přijdu trochu nesmělá, je to možné. Jsem nervózní, když na mě kouká tolik lidí :D

PS: Konec dobrý, všechno dobré.


2. 1. 2014

Nesnáším aneb čtvrteční shrnutí

Nesnáším, když jdu spát v deset večer, abych se jakože vyspala do růžova a kvůli nespavosti usnu až ve tři ráno. No je tohle normální? Zbytečně zahozenejch, zašlapanejch do země, vyleženejch do peřin pět hodin života, který jsem mohla prožít v nádherné říši snů. Takže jsem šla do práce zase alá zombie style.
Nesnáším, když v práci nedobrovolně poslouchám písničky, které se mi nelíbí. Aneb někteří lidé by si měli uvědomit, že když si koupí laciné, nekvalitní sluchátka a pustí si hudbu velmi nahlas, tak to bude slyšet po celém sále a budou s tím neskutečně otravovat a vysírat svoje okolí. Poslouchání Miley Cyrus a její Wrecking ball pětkrát za sebou není nic příjemného.
Nesnáším, když si originálně koupím ke svačině rohlíky a Camping salát, o kterém si myslím, že nepálí a zmýlím se. Doslova mi hořela pusa, jakoby mě někdo zabíjel zevnitř plamenometem. Na takové produkty by měli dávat nějaké upozornění, že to konzumenty může ohrozit na životě.
Nesnáším, když mám ještě 3% baterky a mobil se i přesto vypne. Vždyť 3% na odeslání sms je víc než dost! Neměl by se vypínat při 0%?
Nesnáším, když si něco objednám, přijde mi balíček a ještě než dorazím z práce domů, ho někdo otevře za mě. Já mám být přeci ta, co rozdělá tu tajemnou krabičku skrývající (né příliš) tajné překvapení.

1. 1. 2014

Blogování, komentování a emoce v článcích


Tak jsem tak trochu uvažovala a polemizovala. Což není moc dobré znamení, protože z toho většinou vzniknou jen další složitější úvahy, takže se vlastně často nedoberu žádného konce, protože otázky vyvolávají otázky a odpovědi váznou. Kde jsou? Nejsou. Kdo ví, kde vězí. Jsem jak pes, co se ustavičně honí za svým ocasem.
Víte, měla jsem trochu sentimentální náladu, takže jsem si pročítala staré články z dob, kdy mi bylo tak 16, 17. No i 18. Tím chci říct, že jsem byla velmi emotivně laděná. Takže mnoho článků bylo přehnaných a nedávalo tak docela smysl. Ale když si  je tak čtu, cítím z nich jistou upřímnost, city, prostě emoce. To je možná to, co mi v nynější článcích chybí. A co tak nějak, jak si pročítám ostatní blogy, chybí všem. Všechny ty články, co jsou v poslední době tak cool a píší se nejvíc, jsou vlastně pořád to samé dokola. Občas si říkám, jestli nejsem na tom blogu podruhé, protože mi přijde, že jsem to samé už někde viděla. Jsou to strohé články, bez života, bez duše.
Je těžké se dneska zařadit do komunity bloggerů. Všechny blogy se snaží zaměřit jedním směrem, ale nakonec to vyznívá hrozně chladně, konzervativně. Nudně. Málokdy narazíte na blog, kde do něho autor vkládá kus sebe. Jasně, názory, recenze, to je taky část autora. Ale občas chci vědět i něco víc, než jaké knihy chce číst, jaký makeup používá a co spotřeboval. To mi totiž nic moc o té osobě neřekne.
Chci říct, proč lidé už nepíší nic o sobě? O svém životě? Nepřikládají své "umělecké" fotky do článků? Tohle mi prostě v té záplavě recenzových a how-to-do blogů chybí. Chápu, že se mnoho z nás bojí ztráty soukromí. Tohle potkalo i mě, když mi na blog přišli rodiče a pak z toho bylo hrozné pozdvižení. Ale za ten risk to stojí ne? Stejně už je celý náš život na internetu. Na facebooku a podobně. Proč ho nepřevést na blog? Já bych to hrozně moc ocenila, protože když jakoby znám autora a začnu ho mít ráda, tak mě pak baví každý jeho článek o to víc. Vážně.

Knižní výzva na rok 2014

Možná je to trochu trapné, jak má teď každý blog článek o výzvě, ale což.
I já se jí zkusím zúčastnit.

Určitě všichni víte, o co jde a pokud ne, koukněte k Ells, která to vlastně celé vymyslela.

Já jsem si pro svou osobu zvolila číslo 70. Protože si myslím, že je to tak akorát, vzhledem k tomu kolik mám denně času. Navíc si většinou knihy kupuji a nejsem si jistá, jestli budu mít letos peníze na 70 knih, ale uvidíme. A nakonec se mi líbila ta ikonka pro sedmdesátku, takže nebylo moc co řešit.