1. 8. 2016

Cuketová směs s ďobáčky

Čauky jeleni,

objevila jsem dokonalou náhradu masa - ďobáčky! Jestli vám ten název také přijde vtipný, jako připadl poprvé mně, tak oprávněně, protože to je vtipné (hahaha).
Každopádně jsem na to narazila náhodou na jednom blogu, kde se jednalo o surovinu, která byla součástí receptu. A protože autorka receptu je poměrně chválila, nezahálela jsem a vyrazila do obchodu se zdravou výživou (Špalda, ale jinak nedělám reklamu). Zde jsem mimo quinoi, himalájské soli, javorového sirupu a uzeného tofu popadla a hodila do nákupního košíku i ďobáčky.

Jelikož se můj lov po obchodech nesl ve znamení úspěchu i nadále a sehnala jsem cuketu, ne(je)lenila jsem a rovnou recept vyzkoušela. Ačkoliv to vizuálně nemusí vypadat nejlákavěji, chuťově tomu nelze nic vytknout. Proto recept přináším i sem, abych tuto dobrotu šířila dále!
(Originál najdete ZDE.)

Vegan špízy s tempehem

Čauky jeleni,

v poslední době se opravdu činím a přicházím s dalším chutným receptem. Již poměrně dlouho jsem neměla žádné maso (2 týdny jsem neměla ani rybí), ale dostala jsem chuť uvařit něco "klasického", zároveň však bezmasého. Napadlo mne zkusit špízy, kde jsem maso nahradila tempehem. 
S tempehem jsem ještě nikdy předtím nepracovala (pouze s tofu), takže jsem byla zvědavá, jak se to celé vyvrbí (zvláštní slovo - vyvrbí). Nakonec vše dobře dopadlo, protože jinak bych tu o tom nejspíš nepsala (i když kdo ví), a dokonce to Štěpánovi (můj přítel) velmi chutnalo, ačkoliv on například tofu nemá úplně v oblibě. Z toho jsem měla upřímnou radost! 
Dneska nebudu dále zdržovat a pustíme se rovnou na to.

28. 7. 2016

Vegan bezlepková pizza

Čauky jeleni,
přísahám, že toto není food blog, i když to tak začíná vypadat. Ale víme, jak je to se mnou a s recepty, raději je zapsat zde, než pak navždy zapomenout, jak jsem co ukuchtila. Toť mé nové motto a budu se snažit, se ho držet (zuby nehty).

Informace o tom, že se snažím jíst vegansky, už na blogu padla, ale možná jsem nezmínila, že se nesnažím jíst pouze vegansky, ale i zdravě. Ono veganské jídlo né vždy musí být zdravé (pomyslete na zákeřný cukr). Tudíž jsem omezila (nevyloučila zcela, pouze omezila, rozumíme?) zároveň cukr (bílý, hnědý) a lepek. Osobně netrpím celiakií (byla jsem testována a ne příliš příjemným způsobem), ale nemyslím si, že konzumace velkého množství lepku je zdraví prospěšné. A to jsem si dřív myslela, že se bez bílého pečiva (rohlíky, bagetky, kaiserky) neobejdu, protože jsem si na tom vytvořila určitý druh psychické závislosti. Mám dojem, že jsem zde na blogu už větu "rohlík k snídani, rohlík ke svačině, rohlík k obědu a rohlík k večeři" někde psala, a přesně tak to vypadalo v praxi. Rohlík byl číslo jedna v potravinách, které jsem konzumovala během dne. Což lze označit, jemně řečeno, za chybu.

Ohlédnu-li se zpátky, nechápu, co mi na tom mohlo pořád tak chutnat. Jsem vděčná, že jsem se jednoho krásného rána hecla a pečivo určitou dobu nejedla vůbec. Dneska si sem tam pečivo dopřeji, ale v minimálním množství a často se mi podaří, koupit pečivo, pak na něj nemít chuť a nakonec jej tvrdý vyhodit. Když peču (vařím) doma, tak klasické mouky (pšeničnou světlou) nepoužívám. Místo toho jsem si oblíbila rýžovou, pohankovou a kukuřičnou. 

Avšak i přesto jsem nezanevřela na mouky obsahující lepek. Domnívám se, že některé z nich by byla škoda, vyloučit ze svého jídelníčku úplně. Příkladem může být mouka špaldová, ovesná či žitná.

Každopádně jsem dnes dostala chuť na zdravou veganskou bezlepkovou pizzu, a protože se mi (dle mého skromného názoru) povedla, neváhám a s receptem se podělím.
Konec úvodních řečí a šupky na to!

26. 7. 2016

Mix na indický způsob s rýží

Čauky jeleni,
upřímně vím, že to tady píšu spíš jen pro sebe, abych nezapomněla recept, protože už sem na blog nikdo nechodí, ale mě to vůbec nevadí. A jelikož se mi jídlo povedlo (dle mého skromného názoru), a jelikož mám na recepty špatnou paměť a papírky věčně ztrácím po všech čertech, proč si to nezaznamenat zde. (Když jsme u těch čertech, dneska ráno jsem si cestou do práce říkala v hlavě "nemaluj pořád čerty na zeď", a pak když jsem se nad tím rčením zamyslela, mi přišlo krapet úsměvné, a opravdu by mě zajímalo, kdo a za jakých okolností jej vymyslel.)


Abych byla upřímná, tak nejsem bůhví jaký kuchař. Ve skutečnosti neumím vařit de facto vůbec a většinou v naší domácnosti vaří přítel (na mou obranu, já zase peču - ne na vaření, ale zákusky). Když se o vaření pokouším, většinou to nedopadá úplně nejlépe, neboť ačkoliv se snažím držet receptů, nikdy to jako jídlo na obrázcích u receptů nevypadá a ani nechutná (podobnost možná až na konci své cesty, jestli víte, jak to myslím...). Tudíž jsem byla mile překvapena, když se mi po dlouhé době podařilo uvařit něco chutného (opět zdůrazňuji, že se jedná pouze o můj skromný názor).

Můj největší problém s vařením je, že neumím dochucovat. Nikdy to není pořádně vyváženě dochucené. A já opravdu nevím, co dělám špatně, a co tomu jídlu chybí. Jakmile začnu přidávat jedno-jaké-koření, pak je to moc překořeněné a už se to nedá jíst vůbec. ALE! Začíná se blýskat na lepší zítřky, protože od té doby, co se stravuji převážně vegansky (záměrně píšu převážně, jelikož se mi občas stává, že uklouznu do starých návyků a nějakou tu baštu si neodpustím, proto pokud mě uvidíte s něčím, co vegani nejedí, nechci slyšet, že jsem lhala, protože jsem o sobě řekla, že jsem vegan), tak trochu víc experimentuji a zjišťuji, že někde hluboko uvnitř mne se nachází nepatrná jiskra se jménem "kuchař, lvl 99". Fakt.

(Joa ještě k tomu názvu - s Indií to má společné možná tak kari koření.)

Konec těchto úvodních řečí a pusťme se do toho!


7. 10. 2015

Jak na boj s prokrastinací

Kdo říkal, že vést blog je easy? Já to nebyla. Možná budu teďka hrozně lame, když napíšu, že je šíleně těžké bojovat s prokrastinací! Každou chvilku, od té doby, co jsem napsala naposledy článek (což už nějakou dobu je), přemýšlím nad tím, že napíšu další. Do detailu přemýšlím nad tím, o čem to bude, jaká použiju slova. Všechno mám vymyšlené. A to je právě TO. Jenom nad tím totiž přemýšlím. Převaluji si v hlavince nápady ze strany na stranu, ale abych ve skutečnosti šla, sedla k tomu počítači a něco napsala, to ne. Uvnitř sebe vím, že se jedná o něco, co je pro mne prospěšné a baví mě to, a právě proto se vždy ozve ten velice známý vzdor cokoliv dělat.

Vím, že nejsem jediný člověk na světě, kterému v hlavě zní ten nepříjemný hlas prokrastinace. Ale přesto, když sleduji ostatní lidi, jak dosahují určitých cílů a gólů, tak si říkám, proč nejsem jako oni? Jak to, že se oni dokáží dokopat k tomu, aby něco opravdu fyzicky dělali a nesedí jenom u compu a nescrollují hlavní stránku facebooku? Kam se poděl jejich hlas prokrastinace?

Nakonec mi došlo, že neodešel nikam. Že vlastně nikdy nikam neodejde, vždycky tam někde vzadu bude číhat a doufat, že se dostane k hlavnímu slovu. Jde zkrátka o to, naučit se říct jasné hlasité NE prokrastinaci a být bossem svého života. Je to hrozná dřina! Moc dobře to znám. A čím víc věcí musím/chci udělat/stihnout, tím horší je neposlouchat ten nekonečně dlouhý seznam výmluv, jenž mi Pan prokrastinace neustále předkládá.

"Teď na to není správný čas, udělej to třeba zítra. Budeš mít lepší náladu, něco lepšího tě napadne. Teďka je důležitější sjíždět hromady fotek na instagramu nebo pinterestu. Určitě se na to vrhneš zítra a když né zítra, tak někdy určitě. Možná... a nebo to vlastně nemusíš dělat vůbec. Kašli na to. Stejně to je k ničemu. Neumíš to, nemáš na to..." a pořád a pořád dokola.

28. 5. 2015

Život s IKEA

Nemám v plánu dělat nějaký reklamy na nábytek, ale pravdou také je, že se mi nábytek z Ikea vážně líbí nejvíc. A to já projela spousty obchodů and stuff. Takže zřejmě budu také jedna z těch (rádoby) blogerek, které mají celý byt jako reklamu na Ikeu. Ale mě to nevadí, jsem ráda, že jsem spokojena se svým výběrem, ačkoliv u některých věcí stále váhám a to především z toho důvodu, že nemám tolik peněz na všechno, co bych chtěla. Momentálně.

Ale pojďme vás čtenáře zasvětit trošku hlouběji do toho, co se nyní v mém životě odehrává. Krom toho, že mám stupidní zkouškové a jsem neskutečně líná se učit, ale pořád o tom, že se učit musím, mluvím a krom toho, že v práci mi dali víc práce, takže teď v práci musím fakt pracovat, což se mi moc nelíbí, takže asi práci změním (kecám, stejně si tu sem tam najdu čas na blbosti), tak plánuji stěhování. FANFÁRY! Byt ještě nemám úplně jistý, mám jich pár vyhlídnutých a čekám, který z nich mi vyjde. Se žádným nejsem na 100% spokojená, ale přijde mi, že to prostě není tak úplně reálné. Ne v Pardubicích, kde jsou byty většinou drahý a hnusný a starý. Ale jde mi spíš o to, abych bydlela ve městě. Vesnice má své výhody, ale já jsem člověk, který má rád možnosti a ty mi na vesnici vážně chybí. Ono i Pardubice mi přijdou dost malý. Časem přemýšlím nad něčím větším... Uvidíme.

No a protože nevlastním žádný nábytek, je potřeba ten prázdný byt něčím vybavit. Abych měla na čem spát, do čeho dát své knihy, na čem snídat, do čeho dát jídlo a podobně. Proto teď každý den koukám na stránky různých obchodů prodávajících nábytek a hledám. Dopadlo to tak, že Ikea je prostě má volba. Mám ráda Švédsko a jejich styl.

A jelikož nejsem úplně nadaná v tom, abych od oka odhadla, co se k sobě fakt jako hodí, tak si takhle po večerech hraji s Photofiltrem (Photoshop mám také, ale v tom jsem fakt noob) a sestavuji si nábytek, abych zjistila, jak spolu ladí a podobně. Takže Vám teď ukáži svoji finální představu (kterou ještě asi několikrát pozměním) a chci slyšet VÁŠ NÁZOR. (né na to, že neumím grafiku, ale na ten nábytek a styl - díky)

PS: Ta hnědá židle je jediný kus nábytku, který vlastníme - je to přítelův trůn - a proto jej v novém bytě musíme mít (chápete).

Ložnice/pracovna

Obývák


Jaký názor máte na Ikeu? Máte odtamtud něco? Vydrží ten nábytek?


15. 4. 2015

Zamyšlení v posledních měsících.


A je to tu zas a znovu. Poslední měsíce se utápím v přemýšlení nad sebou samou a světem obecně. Co se to s námi děje? Jak se to stalo? Stále čtu, jak nám vládnou korporace, jak ničíme nezadržitelným tempem naši planetu, jak do padesáti let budeme všichni totálně v loji, protože všechno začne docházet. A ta nejsmutnější část na tom je, že je to všechno pravda. Jsme ovládáni jako divadelní loutky, hrajeme si svoje vystoupení, ale nevidíme ven za svět toho divadla. Většina z lidí raději zavírá oči a odvrací zraky, dělá že to nevidí, protože si nechce připustit, že by to mohla být pravda, nechce ztratit svoji pohodlnost a začít něco dělat, snažit se udělat alespoň nepatrnou změnu. Ale pokud něco nezměníme, tak umřeme. To je jasný jako facka, není úniku od zániku. Prostě bum, apokalypsa, kterou jsme sami rozpoutali.
Jak je možné, že takovou masu lidí ovládá taková mizivá hrstka lidí, někde jsem četla, že celý svět ovládají 2% lidí z celkové světové populace! Jak to dokázali? Co nás nutí, je následovat a poslouchat jako otroci? Já to nechápu. Je to teprve sto let, kdy se začalo tohle dít. A podívejme se, kam jsme dospěli...